Článek
Psal se 1. březen 2011. Yasuo Takamatsu vezl toho dne svou ženu do práce. Pracovala v pobočce banky na nábřeží v Okinawě. Všude kolem tak bylo jen moře. Pak ale musel odvést svou tchýni na vyšetření do nemocnice, a tak se od místa, kde pracovala jeho žena, vzdálil. Bylo to tehdy naposledy, co svou ženu spatřil.
Když byl Takamatsu s tchýní v nemocnici, udeřilo jedno z nejsilnějších zemětřesení, které lidstvo pamatuje. Dlouhých šest minut chvění o síle devíti stupňů Richterovy stupnice bylo děsivých. Takamatsu pak hned začal zjišťovat, jestli jsou jeho děti a žena v pořádku. Od manželky Yuko dostal v té době zprávu, ve které se strachovala o to, jestli se jejímu muži nic nestalo, a vyslovila přání, že by chtěla jít domů.
Jenže tak ohromné zemětřesení s sebou mělo přinést i vlnu tsunami. Původně se předpokládalo, že vlna, která se k břehům Japonska blíží, nebude vyšší než šest metrů, a tak byli zaměstnanci banky, kde Yuko pracovala, nahnáni na střechu, kde měli zůstat v bezpečí. Jenže to, co nakonec přišlo, nikdo nečekal. Tsunami sice skutečně dorazila, jenže mnohem vyšší, než si kdokoli uměl představit. Výška vlny se odhaduje mezi patnácti a sedmnácti metry. Budova, na jejíž střeše Yuko stála, ale měřila jen necelých deset metrů. Pak už o ní Takamatsu nikdy neslyšel.
Vlna tsunami tehdy zabila tisíce lidí. Dodnes nebyli nalezeni zdaleka všichni a mnoho z nich se stále pohřešuje. Ani tělo Yuko se nikdy nenašlo. Když voda opadla, vydal se ji její manžel hledat. Jediné, co se mu ale asi měsíc po ničivé vlně podařilo najít, byl její mobilní telefon. A překvapivě byl funkční. V něm našel Japonec rozepsanou a nikdy neodeslanou textovou zprávu. Dalo mu to naději, že Yuko žije. Jenže s přibývajícími měsíci, kdy se nedařilo jeho ženu najít, byla tahle naděje menší a menší.
Takamatsu však našel nový smysl života. Slíbil si, že svoji ženu najde a přivede ji domu. Začal se potápět do moře ve snaze tělo své ženy objevit. Potápěl se stále hlouběji a jeho sestupy pod hladinu se stávaly častějšími. Každý sestup byl pro něj extrémně náročný. Takamatsu nebyl totiž zrovna nejmladší, a tak mu ponory dávaly fyzicky zabrat. Daleko větší zátěž ale pro něj byla psychika. Pokaždé, když se dostal pod hladinu, jako by si připomněl den, kdy jeho žena zemřela. Pod mořskou hladinou toho našel mnoho, co vlna tsunami spláchla, po jeho ženě ale nebylo ani památky.
Do letošního roku se Takamtsu ponořil pod vodu mnohokrát. Těch sestupů bylo několik stovek, uvádí se kolem šesti set. Letos mu bylo už 67 let a zkouší to stále. Má totiž pocit, že s každým potopením uctívá památku své zesnulé ženy. I když ví, že naděje, že by ji někdy objevil, je prakticky nulová, to malinké zrnko pochybností mu dává důvod žít.
Takamatsu je příkladem muže, který svou ženu tak miloval, že se odmítá s její smrtí smířit. Stále v něj plápolá plamínek naděje, že by ji snad jednou mohl objevit. Takových jako je Takamatsu jsou ale v Japonsku tisíce. Tolik se jich totiž stále pohřešuje. A jejich rodiny a příbuzní už je pravděpodobně nikdy nenajdou. Zbývá se s tím jen smířit a jít dál.
Zpracováno na základě:
