Článek
Cíl naší dovolené nebyl zase tak daleko, abychom tam nemohli dojet autem, bylo to něco kolem 1600 km, ale z důvodu pohodlí a cestování s dětmi jsme zvolili kratší a pohodlnější variantu, tedy letadlo. Čistý let měl trvat 90 minut. Uklidňoval jsem rodinu, že sotva vzlétneme, už budeme zase přistávat.
Na letiště jezdíme s dvouhodinovým předstihem tak, jak to aerolinky doporučují. Nevím sice proč, když tam pak člověk akorát čeká, ale dodržujeme to tak vždy. Když jsme se dostali k naší bráně, už se měl gate otevírat. Nic se ale nedělo, přestože tam svítil nápis, že gate je otevřen. Čekali jsme další půlhodinu, po které se hláška změnila na něco jako poslední výzva pro cestující, gate se uzavírá. Letištní personál nás ale uklidňoval, že to je v pořádku, že se za chvíli skutečně gate otevře.
Podle plánu jsme měli mít bránu otevřenou od 16:05, zavřít se měla 16:35 a 17:05 jsme měli letět. Jenže už minulo půl šesté a my stále čekali na jakékoli informace o zpoždění. Marně. Teprve v 19 hodin nám bylo sděleno, že se brána brzy otevře. Jenže než se skutečně otevřela a všichni jí prošli, pak odvoz autobusy k letadlu, vyletěli jsme asi ve 20:15. To už jsme dávno měli být na našem ubytování. Uklidňoval jsem se tím, že sice nevím, proč ke zpoždění došlo, ale že to jistě bylo z důvodu vyšší moci.
Letadlo ještě asi 15 minut jezdilo po letišti, než skutečně odstartovalo a vzlétlo. Konečně. Myslel jsem si, že to nejhorší, tedy nekonečné čekání, máme za sebou. A teď už to bude jenom lepší. No, neuplynula ani půlhodina a letuška mě polila kafem. Podávala jej ženě sedící o řadu za mnou. Naštěstí bylo už jen vlažné, takže z toho nebylo víc než ušpiněné oblečení a zarudlá kůže.
Asi půl hodiny před přistáním jsme vletěli do hustých bílých mraků a letadlo s sebou začalo trochu škubat. Říkal jsem si, že je to normální. Jenže mraky houstly a houstly. Když jsme začaly klesat, tmavly. Letadlo s námi začalo házet takovým způsobem, že dvě letušky mezi řadami okamžitě spadly na zem. Lidé jim tam pomáhali a ještě dostali vynadáno, že nejsou připoutaní.
Byl to zvláštní pocit. Možná si to člověk v hlavě moc přibarvuje, ale měl jsem dojem, že se naše letadlo musí každou chvíli rozlomit v půli. Naštěstí ten pocit ustal, jakmile jsme klesly pod ty těžké mraky. Jenže vítr byl asi opravdu silný, protože si s námi i nadále pohrával.
Přistání byla noční můra. Pilot to musel dvakrát zvednout těsně nad zemí, protože to s námi začalo neuvěřitelně házet. Třetí přistání už se povedlo, ale bylo opravdu hodně tvrdé, až jsme všichni nadskočili. Byl jsem ale neskutečně šťastný, že jsme dosedli.
„Letadlem už nikdy“ byla první věta, kterou jsem pronesl hned, jak jsem z něj vystoupil. Zatím jsem skálopevně přesvědčen, že tenhle slib dodržím. No, uvidíme za pár let. Co mě mrzelo nejvíc na tomto letu, bylo to, že nás na letišti nikdo neinformoval o důvodu zpoždění, případně o odhadovaném čase skutečného odletu, v letadla s námi nekomunikoval už vůbec nikdo ohledně případných turbulencí apod. No zkrátka to byl let, na který se nezapomíná.
