Článek
Slavná fotografie zachycuje skupinu zanedbaných a zubožených dětí pracujících v amerických dolech. Říkalo se jim „breaker boys“, což se dá volně přeložit jako lamači. A není to tak dávno. Taková dětská práce byla běžná ještě na konci 19. a na začátku 20. století. Pracovat musely zejména děti mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem života, dost často jste se ale na takovém místě jako byly uhelné doly mohli potkat i s dětmi mnohem mladšími. Pracovat se tu začínalo od osmi let, někdy i dříve.
Chlapci neměli na starosti vyloženě těžkou manuální práci. Pracovali u drtičky uhlí, kde na pásu vybírali nečistoty z nadrceného uhlí, aby ono uhlí mohlo pokračovat po páse dál a projít dalšími fázemi třídění. Na první pohled nic složitého. Jenže podmínky, které tu děti měly, byly naprosto otřesné. Tam, kde se uhlí drtilo, se vzduchem prakticky neustále vznášel uhelný prach, který děti vdechovaly. Ten se jim dostával až do plic, kde se usazoval. A to bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Dnes bychom takovou práci bez nadsázky označili za nebezpečnou a zdraví ohrožující.
Chlapci sbírající břidlici v 80. letech 19. století v dolech v Pensilvánii
Kromě nebezpečného prachu kolem nich ale doslova řvaly i drtící stroje, které je ohlušovaly. A děti zde netrávily zrovna málo času. Pracovat museli šest dní v týdnu. Klasická směna pak měla dlouhých deset hodin. U třídění pak museli chlapci sedět shrbení, čímž si ničili záda a páteř. Většina z nich vycházela z uhelných dolů s onemocněními, které už nebylo možné zvrátit. Patřilo mezi ně například astma či další dýchací onemocnění.
Práce to rozhodně nebyla povinná, ale rodiče se k tomu, aby své děti do dolů posílali, uchylovali velmi často. Každý cent se jim v době industrializace, kdy bylo USA velmi chudou zemí, opravdu hodil. Děti za svou práci dostávaly denně jen 45 centů. Nikoho levnějšího v té době Američané zkrátka najít nemohli. A děti se tak staly hybnou silou vzestupu USA.
Důk Eagle Hill (1884)
I když se začalo v dolech takto pracovat až v polovině 19. století po průmyslové revoluci, teprve až na konci 19. století se začaly ozývat první hlasy, které dětskou práci v dolech kritizovaly. Velkou zásluhu na rozšíření negativního názoru na práci dětí v dolech měl aktivista Lewis Hine, který děti při práci nafotil a tyto fotografie pak rozšířil po celých Spojených státech. Lidé byli šokovaní v jakých otřesných podmínkách musí děti pracovat. Teprve nyní totiž viděli, kam své děti posílají.
Rok 1885 přinesl změnu zákona, který zakazoval zaměstnávat děti mladší dvanácti let. Ani to ale nepomohlo. Pokud rodiče potřebovali, aby dítě pracovalo, i když bylo mladší, našli si způsob, jak se s doly domluvit a dítě tam poslat i tak. Změnu přineslo až postupné automatizování těchto činností s příchodem 20. století. Dětská práce v dolech pak definitivně vymizela ve 20. letech, kdy došlo ke zpřísnění legislativy.
I když jsou tak lamači uhlí dodnes považováni za dětskou generaci, která nastartovala ekonomiku USA, ztracené mládí a zničený život jim to nikdy nevynahradilo. Děti z dolů často vycházely nemocné a někdy i zmrzačené od těžkých strojů. Nárok na kompenzaci ale neměly. A svůj hendikep si pak s sebou musely nést po celý život. A právě jejich nasazení i ztráty připomíná slavná americká fotografie.
Zpracováno na základě:
