Článek
Toto je příběh nejslavnější fotografie Ormonda Gigliho, pro kterého bylo fotografování celým jeho životem. Fotoaparát nedal z ruky už od dětských let. První fotografie pořídil už jako voják amerického námořnictva během druhé světové války. Profesionální kariéra mu pak začala v roce 1952. Proslavil se jako módní fotograf a fotograf celebrit. Před jeho aparátem stála například Judy Garlandová, Marlene Ditrich, Gina Lollobrigida, Sophie Lauren, ale i Louis Armstrong či J.F.Kennedy.
V roce 1960 měl Gigli svůj fotografický ateliér na East 58th Street na newyorské Manhattanu. A tuto čtvrť Gigli naprosto miloval. Přišla mu nejen fotogenická, ale tak nějak i plná života. Přímo z oken ateliéru měl výhled na starý činžovní dům pro tu dobu typické hnědé barvy. Byl vybydlený a připravený k demolici. Gigli se ale rozhodl, že kdysi nádhernou stavbu musí pomocí fotografie zachovat pro budoucí generace. Kdo by ale byl zvědavý na fotografie domu určeného k demolici?
Chtělo to nějak ozvláštnit. Gigli neměl peníze na to, aby si pronajal profesionály, kteří by mu s aranží domu pomohli. A do totální demolice zbýval jen jeden den. Domluvil se tedy s vedoucím demolice na odstranění okenních zátaras a následně na dvou hodinách, kdy bude mít budovu plně k dispozici. V hlavě se mu začal rodit úžasný plán.
Protože pracoval pro módní agentury, požádal modelky, zda by se dobrovolně a zcela bez nároku na honorář nechtěly zúčastnit focení této jedinečné budovy. Přihlásilo se jich čtyřicet dva, celkem jich ale nakonec pózovalo čtyřicet tři. Tou poslední se stala Gigliho manželka.
Budova byla v té době v dezolátním stavu, už v ní dokonce nefungovala ani elektřina. A před domem byla v chodníku hluboká díra. Gigli to vyřešil po svém. Nad díru v chodníku umístil stylový vůz značky Rolls Royce, který mu zapůjčilo město. Modelkám pak řekl, ať si na sebe vezmou osobité a různobarevné šaty. Zkrátka ty nejlepší, které mají k dispozici. Ženy pak umístil do oken ve čtyřech vrchních patrech. Celkem se jich tam objevilo čtyřicet. V přízemi pak zapózovala už jen jedna a na chodníku před domem dvě, žena opírající se o lampu veřejného osvětlení a žena stojící u zapůjčeného automobilu.
Pak už jen ženy zaujaly osobité pózy, které je do jisté míry vystihovaly, a pak bylo vše připraveno. Zbývalo jen stisknout spoušť. S výsledkem byl Gigli nad míru spokojen. Povedla se mu neskutečně dokonalá barevná kompozice a budově, kterou měl tak rád, propůjčil prostřednictvím vzniklého snímku nesmrtelnost. Fotografie se pak stala slavnou. Přestože si totiž práce Ormonda Gigliho tehdejší svět vážil, právě tento snímek se stal jeho největším a nejslavnějším uměleckým dílem v celé jeho kariéře. A přitom nápad na jeho pořízení vznikl zcela spontánně.
A tak to někdy bývá. Spontánní nápady bývají mnohdy těmi nejlepšími.
Zpracováno na základě:
