Článek
Jedno takové neštěstí se stalo v roce 1972, kdy se zřítil let Fuerza Aérea Uruguaya 571 směřující z uruguayského Montevidea do Santiaga v Chile. Na palubě letu byl celý ragbyový tým spolu se svým přáteli a příbuznými. Ke zřícení došlo v hornaté krajině jihoamerických And.
Let provázely komplikace již od počátku. Kvůli nepříznivému počasí museli nouzově přistát a v letu pokračovat až druhý den. Jenže silná mlha způsobila navigační chybu a připravila pilotům hrůzné překvapení. Najednou se před nimi z mlhy vynořil útes, proti kterému se se svým letounem řítili. Snažili se mu vyhnout, ale bylo bohužel příliš pozdě. Postupně se utrhl ocas letadla, po chvíli i obě křídla, trup letadla sjel ze svahu.
Ti, co přežili, vynesli z vraku letadla všechny mrtvé a zahradili otvor ve vraku tak, aby v něm mohli přežít. Zásoby jim však nedávaly nadějné vyhlídky. K dispozici měli jen několik lahví vína a tabulek čokolády. Nando Parrado byl první tři dny v kómatu, ostatní se domnívali, že je mrtvý. Po třech dnech se ale z kómatu probral.
Nando Parrado a Roberto Canessa (sedící)
Přestože přeživší zprovoznili malé rádio, nebylo jim k ničemu. Nešlo přes něj totiž komunikovat s okolním světem. Během prvních dnů zemřelo ještě několik pasažérů na následky svých zranění, které utrpěli během nárazu a pádu letadla.
Po troskách letadla se intenzivně pátralo, ale po deseti dnech hledání bylo oznámeno, že v pátrání se již nebude dále pokračovat. To byl pro přeživší šok, protože si tuto zprávu poslechli v rádiu. Shodou okolností jim právě v té době docházely poslední zásoby. Začali se tak vést diskuze o tom, že jedinou možností, jak přežít o něco déle, je konzumovat maso těch, co nepřežili. Po dlouhých debatách se trosečníci uchýlili ke kanibalismu.
Šestnáctý den po ztroskotání se utrhla lavina a vrak letadla i se všemi přeživšími uvěznila pod vrstvou sněhu. Jediný nezasypaný pasažér začal hrabat ve sněhu. Ti, které se mu povedlo vyhrabat, mu pomáhali s hledáním dalších. Takto uvězněni zůstali po dobu 3 dnů, což znamenalo smrt dalších osmi lidí.
Postupem času se trosečníci snažili podnikat výpravy do okolí vraku. Když nalezli zbylé trosky jejich letounu, snažili se rozchodit radiokomunikaci, aby mohli dát světu zprávu, že jsou stále naživu. Tato výprava však skončila neúspěchem.
Během dalších dnů strávených v této pustině umírali další lidé. Bylo třeba začít okamžitě jednat. Nando Parrado se spolu s dalšími dvěma trosečníky rozhodl, že přejdou Andy, aby našli pomoc. Z izolace ze zádi letadla si ušili spací pytle, které jim měly zajistit, že v mrazivé přírodě přežijí.
Provizorní památník leteckého neštěstí v Andách
Po dvou dnech cesty se ocitli na vrcholu hory. Zjistili však, že se nacházejí zcela jinde, než předpokládali. Jeden z nich se vrátil zpátky k vraku a v cestě dál pokračoval pouze Nando Parrado a Antonio Vizintín. Za deset dnů museli ujít téměř 70 km, kdy se konečně setkali s pastevcem, který je nakrmil a zavolal jim záchranu. Následovala záchranná akce, kdy se Nando Parrado vydal se záchranáři vrtulníkem na místo trosek, aby jim ukázal, kde se nachází další přeživší. Celkem bylo zachráněno 16 lidí.
Tito přeživší včetně Nanda Parrada se každý rok na místo tragédie sjíždějí a uctívají památku zesnulých této letecké katastrofy.
