Článek
Situaci v Itálii po konci druhé světové válce si ani neumíme představit. Vzhledem k tomu, že tento stát se během války přidal na stranu nacistického Německa, skončilo pro něj toto období porážkou. Ekonomická situace po válce byla neudržitelná a mezi regiony byly velmi znatelné rozdíly.
V Itálii hladověly celé rodiny. Dětem jejich rodiče neměli co nabídnout a k moci se dostal komunistickým režim. Ten ve snaze zoufalou situaci vyřešit přišel s tím, že by se děti v rámci Itálie mohly přerozdělovat. Ti, co jich mají hodně a nejsou schopni se o ně postarat, by nějaké z nich přenechali těm, co jsou schopni ještě nějaké to dítě uživit. Dnes to zní možná až děsivě, tenkrát ale italská vláda neviděla jiné řešení.
Za vším stála Teresa Noce, která byla členkou Svazu italských žen. Na ulicích Milána si totiž všimla dětí v zoufalém stavu. Blížila se zima a děti žily v podvyživeném stavu na ulici. Zajela tak do sousedního regionu Emilia-Romagna, kde zjišťovala, zda by alespoň přes zimu nebyly tamní rodiny schopné některé z těchto dětí ubytovat. A tento nápad se setkal s velkým ohlasem. K projektu se začala přidávat další města.
Už před Vánoci 1945 vyjel první Vlak štěstí. Vezl tehdy 1800 dětí z Milána do regionu Emilia-Romagna. Později byly vypraveny další vlaky, které takto převážely děti z regionu do regionu. Většinou se ale jednalo o výměnu dětí v rámci severní části tohoto státu. A jelikož se nápad osvědčil, rozhodla se italská vláda, že jej využije plošně.
I na severu se totiž sice našla místa, kde děti strádaly, nejhorší situace však byla na jihu země v oblastech kolem Neapole. Tam žily děti v doslova otřesných podmínkách. A tak začaly Vlaky štěstí jezdit zejména z jihu na sever. Během jednoho jediného roku takto odcestovalo na 12 tisíc dětí. Rodiny na severu sice také neměly finančních prostředků nazbyt, věděly však, že jsou schopny těmto dětem poskytnout lepší život, než který mohly prožít dole na jihu. Stávaly se tak jejich pěstouny.
Vlaky štěstí přestaly jezdit v roce 1947, avšak podobná iniciativa pokračovala až do roku 1952. Celkem bylo takto převezeno na 70 tisíc dětí. Některé z nich zůstaly na severu i několik let, některé už napořád. Většina z nich se ale nakonec vrátila ke svým biologickým rodičům, kontakty s pěstouny na severu však děti nepřerušily ani v momentě, kdy se situace na jihu výrazně zlepšila.
Vlaky štěstí zachránily nespočet lidských životů a tisícům italských dětí nabídly šanci na lepší život. Málem k jejich realizaci ale vůbec nedošlo. Katolická církev, která má v Itálii velký vliv, byla striktně proti tomu. Po celé Itálii se snažila šířit fámy o tom, že děti necestují na sever za lepším životem, ale že budou posílání na práci do Sovětského svazu. Mnoho rodičů tak odmítalo své děti posadit do Vlaku štěstí ze strachu, že o ně přijdou. Kdyby církev tyto fámy záměrně nešířila, mohl tento systém zajistit lepší život mnoha dalším dětem.
Zpracováno na základě:
