Článek
Narodila se v roce 1918 a byla třetím dítětem manželů Kennedyových. Její bratr John Fitzgerald, který se stal později prezidentem, byl starší o necelý rok a půl. Rosemary ale byla jiná než ostatní Kennedyové. Mohl za to s největší pravděpodobností fakt, že při porodu došlo k jejímu přidušení. To mělo za následek její retardaci. Pomaleji se učila, vyvíjela se pomalu a i když se snažila ze všech sil, nikdy nebyla schopná prokázat stejnou nebo podobnou inteligenci jako její sourozenci.
Kromě toho, že ve škole patřila k podprůměrným žákům, projevovala se její opožděnost i drastičtějším způsobem. Byla výbušná, mívala záchvaty vzteku, při nichž byla nebezpečná i svému okolí, často se u ní střídaly nálady a trpěla křečemi. Podle rodičů byla nezvladatelná, a tak ji umístili do kláštera, kde se o ni staraly řádové sestry. Rosemary tak byla stranou zraků těch, které by její příběh zajímal. Jenže ona pobyt v klášteře odmítala. Několikrát z něj utekla, aby rodičům dala najevo svůj nesouhlas. S nimi to ale ani nehlo. V sázce totiž byla čest a pověst rodiny.
Jeptišky z kláštera pravidelně Kennedyovy o stavu jejich dcery informovaly. Tím, že Rosemary často utíkala, domnívaly se sestry, že by se mohla scházet s muži a mít s nimi intimní styk. Tím se podle nich vystavovala riziku onemocnění pohlavní nemocí či otěhotnění. A to by pro rodinu Kennedyů bylo něco nepředstavitelného. Psal se rok 1941 a v té době byla lobotomie velmi častým způsobem, jak se stavy u takovým jedincům řešily. Přestože výsledky nebyly vždy stoprocentní a navíc byla taková operace velkým zdravotním rizikem, ve svých 23 letech ji na žádost rodičů podstoupila i Rosemary. Rodina doufala, že po tomto zákroku bude Rosemary normálnější a že se nebudou stydět se s ní ukazovat na veřejnosti.
Jenže operace se nevydařila. Ba naopak. Po lobotomii, kdy lékaři udělali Rosemary doslova díru do hlavy a řezali do její mozkové tkáně, měla dívka trvalé následky. Její inteligence se snížila na úroveň zhruba dvouletého dítěte. Nebyla schopná souvislé věty. Vše, co vycházelo z jejích úst, bylo jen nesrozumitelné mumlání. Přestala dokonce chodit a měla problémy s inkontinencí.
Řešení ale rodiče viděli jen jedno. Bylo třeba Rosemary umístit někam do ústavu, aby se o jejím stavu nikdo nedozvěděl. Když se ale dlouho neukazovala na veřejnosti, bylo to lidem divné. Rodiče odůvodnili její zmizení mentální vadou a dlouhé desítky let tajili skutečný důvod její hospitalizace.
Rosemary žila do konce života v zařízení, kde se o ni staraly jeptišky. Kennedyovi jí na tamních pozemcích sice postavili dům jen pro ni. Měla psa, kterého mohla v doprovodu venčit. Ústav dokonce od Kennedyů obdržel soukromý vůz, aby zaměstnanci mohli vozit Rosemary na vyjížďky. Na první pohled by se mohlo zdát, že Rosemary měla vše, co si ve svém stavu mohla přát. Opak je ale pravdou. Toho, co potřeboval nejvíce, se jí nedostalo. Lásku ji odepřela i vlastní matka, která ji poprvé od internace navštívila až po dvaceti letech.
Manželé Kennedyovi tajili stav i umístění Rosemary nejen před veřejností, ale i před jejími vlastními sourozenci. O tom, kde se nachází a co způsobilo její postižení, se dozvěděli až v šedesátých letech.
Během života v odloučení se Rosemary naučila znovu chodit, při chůzi však znatelně kulhala. Měla ochrnutou ruku a nikdy už nebyla schopná souvisle mluvit. Zemřela v roce 2005 ve věku 86 let.
Zpracováno na základě:
