Článek
Simona Kossaková se narodila během druhé světové války v polském Krakově. Přestože byla dcerou věhlasného polského malíře, ani v dětství neměla na růžích ustláno. Její otec byl zastáncem přísné výchovy, kde i za malý prohřešek byly udíleny fyzické tresty. To ale nebylo to, co Kossakovou trápilo nejvíce. Na bodě mrazu byl totiž její vztah s matkou, která se o Simonu příliš nezajímala. Pocházelo totiž z rodiny samotného Bismarcka.
Kossaková přestávala věřit v lidi a táhlo ji to k přírodě. Původně sice chtěla být herečkou, nakonec ale vystudovala biologii a stala se z ní i světoznámá ekoložka. Bohatství jejího otce pro ni nemělo žádný význam, a proto se rozhodla, že se odstěhuje doprostřed Bělověžského pralese, kde bude mít k přírodě tak blízko, jak jen je to možné. Tam si našla malý opuštěný dřevěný objekt, ve kterém nikdo už dlouhá léta nebydlel. Podmínky k životu tu z dnešního pohledu nebyly příliš příznivé.
Kromě toho, že se ve svém novém obydlí nacházela uprostřed hustého pralesa, neměla k dispozici ani elektřinu, ba dokonce ani vodovod. Dům postrádal i toaletu. Pro Kossakovou to však byl splněný sen. Konečně mohla studovat přírodu tak, jak chtěla. Předpokládala, že v Bělověžském lese stráví pouze tři roky. Jejím snem totiž byla práce novém národním parku, který se v Polsku právě budoval. Jenže se do života uprostřed pralesa zamilovala.
V domku, ve kterém tam přežívala, s ní od počátku bydlel i fotograf, který chtěl zachytit absolutně jedinečné fotografie z panenské přírody zdejšího prostředí. S Kossakovou nejprve moc nevycházel, později se však z nich stali dobří přátelé. A toto přátelství časem přerostlo i v lásku. Oba dva ale měli slabost pro faunu kolem nich. Jakmile našli raněné zvíře, začali se o něj starat. Pak už ale neměli to srdce, aby se s ním rozloučili.
Za třicet let života, které Kossaková strávila v Bělověžském pralese, prošlo jejím domem spousta různých živočichů, z nichž se mnoho stalo jejími domácími mazlíčky. Byli mezi nimi slepice, ovce či pávi, ale trochu netradičně žila po nějaký čas i s oslem, losem, sovou či čápem. V jejím domě přebýval i ochočený kanec a v posteli s ní spával rys.
Přesto ale svůj výzkum zasvětila těm nejtypičtějším lesním obyvatelům. Jeleni a srny byli to, co Kossakovou zajímalo nejvíce. A pro ně celých třicet let žila. Místní, kteří nevěděli, co Kossaková v lese přesně dělá, jí říkali čarodějnice. Viděli ji totiž, jak si se zvířaty povídá. A v té době u ní bydlela i vrána, která ráda kradla cenné věci a útočila na lidi.
Kossaková se svojí matkou nikdy neusmířila, a nakonec ji čekalo vydědění. V roce 2003 se stala ředitelkou výzkumného ústavu, kde setrvala až do své smrti v roce 2007. Bylo jí tehdy teprve 63 let, pro Poláky se ale stala v oblasti biologie a ekologie legendou. Udělala totiž velký krok k záchraně místních přírodních ekosystémů.
Zpracováno na základě: