Článek
Pokud si myslíte, že lov zvířat pro trofeje je záležitost, se kterou se dnes již v reálném světě setkat nemůžete, pak jste na omylu. Byznys s lovením zvěře je právě z tohoto důvodu dnes na vzestupu a propadá mu stále více lidí.
Takový lov má dokonce své označení. Říká se mu lovecká turistika. Funguje právě proto, že peníze, kteří lovci zaplatí domorodým farmářům, aby na jejich území mohli lovit, je důležitým příjmem státní pokladny a právě pro farmáře často znamená jediný zdroj obživy. Lovecká turistika tak kvete dál. Dnešní lovci berou lovení jako sport se zábavou a adrenalinem. Hlavní důvod je ale prostý. Se svými trofeji se pak chtějí chlubit před svými známými. To jim u spousty osob získá uznání a úctu, protože absolutně nemají představu o tom, jak takový zaplacený lov probíhá. Lovci se tak neustále utvrzují ve své jedinečnosti a zvedají si sebevědomí a posilují své ego. Horší jsou ale ještě ti, kteří nezabíjejí pro trofeje a chlubení se s nimi, ale které prostě jen baví zabíjet živé tvory.
Když u nás myslivci loví zvěř, je to zejména kvůli regulaci počtu zvířat v jejich revíru. Navíc musí skládat několik zkoušek, zda jsou k tomu způsobilí a zda umí střílet. Při lovecké turistice vám stačí peníze. Zbraň můžete v ruce klidně držet poprvé. Můžete být klidně malé dítě. Když si zaplatíte, můžete jít lovit.
Naprosto odborné je to, co někteří z lovců se svými zvířaty dělají po smrti. Fotí se s nimi v pozicích, jako by se jednalo o jejich živého domácího mazlíčka. Mazlí se s nimi, hladí je. Někteří z nich navíc argumentují tím, že tím pomáhají zvířata chránit a brání jejich přemnožení, což je ale holý nesmysl. Jde jen o bezduché zabíjení.
Takový lov v Česku propagovala i Michaela Fialová. Na propagačních videech měla tvář pomazanou krví a lovila v Africe bezbranné zebry. V Česku tím zvedla vlnu nevole. Propagace komerčního lovu je něco, co Češi nedokázali skousnout.
Existuje argument, který loveckou turistiku legalizuje. Podle něj žije dnes v Africe daleko více těchto divokých zvířat, než jich tam bylo před desítkami let, proto je potřeba je lovit. Jenže vyšší počet divokých zvířat je způsobem právě komerčním farmářstvím. Sami farmáři tato zvířata chovají, aby z toho měli zisk. Kdyby komerční lov a farmářství neexistovaly, pak by těchto zvířat bylo mnohem méně. Tito samozvaní lovci totiž povětšinou nejezdí lovit do volné přírody, kde by jim hrozilo až moc velké nebezpečí, ale jezdí právě na tyto farmy, kde zvířata prakticky nemusí ani hledat, ani jim větší nebezpečí nehrozí.
Co se s takovým lovením dá dělat? Logicky nás napadne, že by bylo nejlepší takový lov zakázat. Jenže ani to většinou nepomůže. O tom se přesvědčili v Keni, kde v roce 1973 komerční lov zakázali kvůli velkému suchu. Nebylo to k ničemu. Přišlo masové pytláctví, vybíjeni byli hlavně sloni a nosorožci. Lov si tak svoji cestu našel.
Co člověka k takovému ohavnému zabíjení pro zábavu vede? Buďme ke všemu živému okolo nás takoví, abychom se za své skutky nemuseli na sklonku našeho života stydět.
