Článek
S přítelkyní jsme se rozhodli pro dovolenou na začátku září ve stále teplém Turecku. Netušili jsme v té době, že v Česku bude v tyto dny ještě stále krásně. Možná bychom pak volili pozdější termín, až se tady u nás skutečně ochladí. Nicméně rozhodnutí padlo a my už neměli možnost to změnit.
Cesta tam proběhla naprosto bez problémů. Pobyt dokonce předčil naše očekávání. Ubytování bylo naprosto luxusní a to stejné platilo i o stravě. Jenže jsme netušili, že cesta zpět bude jako z hororu. Kvůli zpoždění a turbulenci, které jsem v letadle letos v létě zažil poprvé, jsem myslel, že zase dlouho nepoletím. Přítelkyně mě ale přemluvila a my vyrazili. Myslel jsem ale, že zpět ani nedoletíme.
Že bylo letadlo odlétající v pátek 8. září z letiště v Antalyi zpožděné, jsem přešel s klidem. Sice jsem chtěl být co nejdříve doma, ale s tím se samozřejmě nedalo nic dělat. Na letišti jsme byli od dvou hodin v noci, letět jsme měli ve čtyři. Jenže se stále nic nedělo. Nikdo nám neřekl, v čem je problém, ani proč letadlo stále neodletělo. To jsme se dozvěděli až kolem páté, kdy jsme se aktivně vyptávali letištních zaměstnanců.
Odletěli jsme nakonec až pár minut před šestou hodinou. Byli jsme trochu otrávení a nevyspalí, to musím uznat, ale těšilo nás, že už konečně sedíme v letadle a letíme domů. Teď už se přece nemůže nic pokazit. To jsem si alespoň myslel.
Drobné chvění letadla, které jsem pociťoval, jsem se snažil nevnímat. Možná jsem to ale podvědomě vnímal až příliš. Letěli jsme zhruba hodinu a půl, když nám obsluha letadla oznámila, že let bude mít neplánové mezipřistání. Nevěděli jsme, co se děje. Letušky se snažily chovat profesionálně, ale byla na nich znát nervozita. Důvod nám neřekly. Teprve později jsme se dozvěděly, že toto nouzové přistání bylo nutné z důvodu podezření na unikající palivo.
Přistáli jsme v Bukurešti. Doufali jsme, že bude problém vyřešen v krátké době nebo že se přesuneme do jiného letadla, které s námi ihned odletí. Tak tomu ale nebylo. Technici prověřovali naše letadlo a my na letišti v Bukurešti strávili další čtyři hodiny. Po těch čtyřech hodinách nám bylo oznámeno, že budeme pokračovat v cestě. A to mě tedy polilo horko.
Nechtěl jsem letět letadlem, které má problémy. Chápal jsem sice, že ho prohlédli technici, ale ten tísnivý pocit už vám jen tak nezmizí. Doslova jsem prožíval každou vteřinu opětovného startu a po celou dobu letu z Bukurešti do Prahy jsem měl lehké mrazení v zádech. Modlil jsem se, abychom už byli v Praze. Přítelkyně byla klidnější. Ona tyhle věci obecně bere lépe, ale i tak jsem na ní viděl, že není úplně v pohodě.
Doletěli jsme přibližně v jedenáct hodin dopoledne. Měli jsme být v Praze ale už v šest ráno. Bylo mi však jedno, kolik je hodin. Hlavně, že jsem své tělo dostal z toho letadla. Přítelkyni jsem cestou z letiště domů naznačil, že příště už se přemluvit nedám, protože tohle byl opravdu horor. Teď už jedině autem. Zasmála se a řekla, že to ještě uvidíme. Proč jen já musím mít na letadla takové štěstí?
O mezipřistání našeho letadla z Antalye napsal i rumunský deník: https://www.romaniajournal.ro/society-people/plane-with-over-100-passengers-made-an-emergency-landing-at-otopeni-airport-due-to-fuel-leaks/
