Článek
Vstávám brzy, abych byl ve středisku doslova na otevírací hodinu. Abych patřil mezi první, kteří si mohou sjet čerstvě upravený svah. V té době ještě nikdo netuší, kolik lidí se na místo ten den nahrne. A já doufám, že jich moc nebude. Později zjišťuji, že jsem se mýlil.
Celodenní permice
Otevírají se pokladny a já si kupuji celodenní permanentku. Cena pro dospělého? 890 Kč. V ní mám neomezené lyžování po dobu osmi hodin. Těším se, že si užiju (nebo „užiji“) celý den na lyžích, na upravených sjezdovkách. Patřím mezi první šťastlivce, které lanovka vyváží nahoru. Sjíždím upravený kopec a téměř bez front absolvuji několik dalších jízd. Prostě paráda.
Začíná se to plnit
Místo úsměvu se mi na tváři objevují známky nespokojenosti. Přijíždím k dolní stanici lanovky a vidím, jak se koridor určený pro lyžaře začíná značně plnit. Fronta se zvětšuje a já sleduji, jak do střediska po silnici proudí další a další lyžaři. Tohle čekání se ještě dalo zvládnout, ale následující jízda už je peklem. Fronta je nekonečná, a tak to zůstává několik dalších hodin. Místo toho, abych si užíval lyžování, trávím s každou jízdou desítky minut v nekonečné frontě.
Vina lyžařů i střediska
Kdo za to může? Lyžaři i středisko. Když stojím ve frontě a vidím, jak na šestisedačkové lanovce sedí tři, maximálně čtyři lidé, zatímco zbytek sedaček zůstává volný, vaří se ve mně krev. Chápu, že rodiny s dětmi se musí nějak zkoordinovat, ale my dospělí přece zvládneme jet pár minut nahoru i bez našeho parťáka, kamaráda či partnera. Jde o slušnost, zodpovědnost, etiku a snahu přispět k efektivitě provozu lanovky.
Svůj díl viny na celé situaci má i lyžařské středisko. Tomu je úplně jedno, kolik je tam lidí. Důležité pro něj jsou jen peníze v pokladně. Žádná maximální únosná kapacita není stanovena. Kdyby přišlo pětkrát tolik lidí, je to všem jedno. Nikdo nebude odmítnut, každý si může koupit permici a vyrazit do fronty.
Ne, nejsem spokojený
Skoro devět stovek za to, abych stál půl dne ve frontě? To opravdu není nijak pozitivní zážitek. Vydržel jsem ještě pár jízd a potom jsem se rozhodl, že to vzdám. Svou celodenní permici jsem prodal příchozím ve snaze alespoň snížit ztrátu a celkové naštvání. Tohle nemá s lyžováním nic společného. Chápu, že jsem holt nebyl jediný, kdo měl stejný nápad. Co ale nechápu, je, jak může něco podobného ostatní bavit. Znám desítky lepších činností, než za své peníze čučet ve frontě a čekat desítky minut, než se na mě dostane řada.
