Článek
Pamatuju si svoje školní časy a hlavně školní jídelnu. Ty blafy, co se u nás vařily, se často fakt nedaly jíst. Proto jsem byl rád, že se doba snad posunula — řeší se jídelníček, kvalita a aspoň to, že nikdo děti nenutí do jídla, které jim vyloženě nechutná. Jenže jak se ukazuje, neplatí to všude.
Jdu si pro oběd
Když mi dítě onemocnělo, vzal jsem ešus a ve stanovený čas vyrazil k okénku jídelny. Jasně, mohl jsem to nechat být — jenže už to nešlo odhlásit a bylo to zaplacené. Tak proč to nechat propadnout.
Přišel jsem k okénku, předal čip a kastroly a čekal, až mi to vydají. Ten den byla zeleninová polévka a omáčka s těstovinami. Znělo to docela dobře. Říkal jsem si, že aspoň nebudu muset vařit a doma to v klidu sníme.
Tohle jim tam vaří?
Jenže jak jsem to přinesl domů a otevřel, normálně jsem se zhrozil. Polévka ještě šla. I když byla na můj vkus dost mastná a zasloužila by lepší dochucení, neměl jsem proti ní úplně zásadní výhrady. Ale to hlavní jídlo? Průšvih.
Nejdřív otevřu ešus s těstovinami — a zůstanu koukat. Podivně rozmačkané, převařené, slepené do jedné hmoty. Vůbec to nevypadalo jako jídlo, na které by se mi měla sbíhat chuť. Nechápu, jak tohle může někdo uvařit a poslat dětem na talíř.
A omáčka? Typické UHO, které se za deset minut cesty změnilo v hustou, tuhou hmotu skoro jako pudink. A k tomu pár kousků masa — šlachy, vrstva tuku, tuhé, žvýkavé… prostě nedovařené. Po dvou soustech jsem měl dost.
To myslíte vážně?
Polévku jsme snědli. Ale omáčka s těstovinami letěla do záchodu — tohle svému dítěti dávat nebudu.
Hned jsem vzal telefon a volal vedoucí jídelny. Jestli tohle myslí vážně. Jestli je to jen jednorázový přešlap, nebo se takhle vaří pravidelně. Podle syna prý jídla nic moc nejsou — a po dnešku tomu věřím úplně bez debat.
Řekl jsem jí narovinu, že jestli se to bude opakovat, budu to řešit dál. Platím za to, aby dítě mělo slušnou stravu. Jasně, ve velkém se vaří jinak než doma pro čtyři lidi. Ale když existují školní jídelny, kde se vaří dobře, pestře a chutně, tak to přece musí jít i u nás. Stačí to neflákat a trochu chtít.
