„Dostane náhubek a vodítko, řeči o výchově mě nezajímají,“ poručil průvodčí

Sedím tak v poloprázdném vlaku, dívám se z okénka a pozoruji, jak na zastávkách vystupují a nastupují různí lidé. Všimnu si také dámy, která na peronu čeká se svým psem. Ten poslušně stojí u její nohy a ve chvíli, kdy vlak zastaví a otevřou se dveře, skočí dovnitř. Následně se oba ocitnou v mém vagonu a usadí se přímo přes uličku, na volných sedačkách: paní na lavici (o jejíž pohodlnosti bych pochyboval) a pes na zemi.

Pokračujeme v cestě a najednou se vagónem roznese hurónský hlas, jímž průvodčí vyzývá k přípravě jízdních dokladů a případných slevových či jiných průkazů. Otevírám peněženku, vytahuji lístek a čekám na příchod průvodčího. Ten jízdenku převezme, zkontroluje její kód a s poděkováním mi ji vrací zpět.

Následně se otáčí k protější sedačce, aby zkontroloval jízdenku dámy se psem. Ta je patrně v pořádku, ale přesto se s ní průvodčí neloučí. Zadívá se na psa a je jasné, že s ním má problém. Pes sice celou dobu spořádaně sedí, neštěká a nikoho neobtěžuje, ale to průvodčího očividně nezajímá. Ten jen vyžaduje dodržování toho, co se podle pravidel dodržovat má.

Musí mít náhubek a být na krátkém vodítku, zazní z jeho úst, když pejskařku upozorňuje na to, že je to tak psáno v přepravním řádu. Žena okamžitě kontruje, že její pes je perfektně vychovaný, poslouchá na povel, nikdy nikomu neublížil a dokáže cestu zvládnout v pohodě. Za sebe musím uznat, že dáma nelhala – takhle dobře vychovaného psa, o kterém ostatní během cesty ani nevědí, jsem dlouho neviděl.

Průvodčí se ale odbýt nenechá a pokračuje ve své výzvě: „Dejte psovi náhubek a vodítko, řeči o výchově mě nezajímají,“ pronese rázně. Umocní to výhružkou, že až půjde vagonem zpět, vše si zkontroluje. A pokud pes nebude mít, co má, vykáže dámu i s jejím mazlíčkem z přepravy. Podle tónu hlasu to rozhodně nevypadalo na žert.

Očekával jsem, že paní se psem nakonec opravdu vystoupí, protože ani náhubek, ani vodítko zprvu neměla. Mýlil jsem se. Z tašky vytáhla potřebnou výbavu a vše psovi nasadila. Průvodčí se po pár minutách skutečně vrátil, zkontroloval situaci a popřál jí šťastnou cestu s dovětkem, že teď už je vše v naprostém pořádku.

A já si říkám, proč dáma, která očividně zná přepravní podmínky, dělá zbytečné problémy? Průvodčí si ty předpisy nevymyslel, jen má pokyn je vyžadovat. Proč mu zbytečně komplikovat den a rovnou neudělat to, co se po mně chce? Vlak přece není povinný; pokud nechci respektovat pravidla, nemusím do něj nastupovat – můžu jít třeba pěšky, nebo jet autem.

Pravda, pes byl slušný, vychovaný a bez vodítka a náhubku by to jistě zvládl bez komplikací. Jenže za prvé, jak se říká, náhoda je blbec. A za druhé, kdyby průvodčí projevil lidskost a benevolenci, mohlo by se stát, že by do vlaku přistoupil třeba jeho nadřízený nebo nějaký kontrolor. Najednou by to byl on, kdo by celou situaci musel vysvětlovat a kdo by byl nakonec potrestán.

Zdroj: https://www.cd.cz/dalsi-sluzby/psi-kola-a-jina-zavazadla/-26528/