Článek
Úcta k člověku – to je něco, co já ctím a co by měla být naprostá samozřejmost. Tím spíš, pokud je tím člověkem číšník, který mě v restauraci obsluhuje. Když se snaží, dělá svou práci, jak má, nevidím důvod se na něj nějak povyšovat. Naopak, jsem k němu milý také a na konci dostane i slušné dýško. Ale holt ne každý jsme stejní.
Partička mladých kluků
Vedle u stolu seděli čtyři celkem mladí kluci, mohlo jim být odhadem tak dvacet let. Přes osmnáct jim bylo stoprocentně, protože jim číšník kontroloval občanky, než jim přinesl pivo. Už tohle jim přišlo směšné a měli nejapné poznámky na jeho adresu. A to pokračovalo vlastně po celou dobu. Prý mu to dlouho trvá, prý si neumí zapamatovat objednávku, s pivem měli problém; narážky měli i na jeho vzhled a oblečení.
Prostě takové hosty v lokále nikdo moc nechce. Být to moje hospoda, jsem s takovými hotový hodně rychle. Dopijí, zaplatí a ukážu jim dveře. Ale chápu, že když je někdo někde zaměstnaný, musí se chovat profesionálně. To je holt úděl některých profesí.
Zaplatíme
Po pár hodinách si mohl konečně oddychnout, protože už celkem notně alkoholem posílení mladíci se rozhodli zaplatit a odejít. Číšník přišel s lístkem a ptá se, jestli dohromady, nebo zvlášť. Slova se ujal jeden z nich s tím, že zaplatí on, a hotově. S nadřazeným výrazem vytáhl z peněženky pětitisícovku a arogantně se zeptal číšníka, zda tuhle bankovku už někdy viděl. Ten nehnul brvou, vzal si ji a potom nastala legrace.
Musím si jít rozměnit
Číšník vzal bankovku s tím, že nemá tolik drobných a že si ji musí jít rozměnit, a potom přijde. Sbalil ji a odešel od jejich stolu. Nějaký čas se nevracel a mladíci už začali být nervózní. O to víc, když chlapík z obsluhy začal obsluhovat jiné stoly a nijak se neměl k tomu tu platbu dořešit a vrátit zbytek. Tohle trvalo několik minut, než se jeden z mladíků už trochu dopálil a dal gestem najevo, ať k nim jde.
A tak přišel se slovy, že budou muset přijít až zítra – teď už má banka bohužel zavřeno a on nemá kam jít rozměnit. A v kasírce tolik nemá. A řekl to s takovým úsměvem, že mi bylo jasné, že teď se je snaží vytrestat. Mladíci, očividně vykolejení z toho, co se to děje, po sobě začali koukat, protože najednou jsou bez několika tisíc.
Mám jen malé
Ale číšník pokračoval: nebo vám to mohu vrátit v menších bankovkách a mincích, ty mám. A mládež souhlasila. Tak vytáhl kasírku a začal. Sázel jim na stůl pár dvoustovek, pár stokorun a potom padesátikoruny, dvacky, desetikoruny. Pěkná kupička to byla. Mladíci ji shrábli, zakroutili hlavou a odešli.
A já se potom číšníka ptám, zda opravdu nemá drobné. „Jasně, že mám,“ odpověděl mi. „Ale chtěl jsem je trochu potrestat a myslím, že se mi to povedlo.“ A já s ním souhlasím.
