Článek
Jsem jeden z těch rodičů, který je ve výchově tak trochu benevolentnější. A který si chce nákup s malým dítětem usnadnit. Takže, když můj potomek sedící-si jako pán v nákupním vozíku ukáže na rohlík, je další krok zcela jasný. Několik jich vhodím do igelitového sáčku (z toho zlého odporného plastu) a jeden mu podám. On se do něho s chutí zakousne. V tu chvíli nejenom, že příliš nevnímá další zboží v regálech, které by také pochopitelně nezbytně potřeboval, ale hlavně má zavřená ústa. Já i ostatní na prodejní ploše můžeme v klidu nakoupit.
Čin na kriminál
Jsem si vědom toho, že konzumovat nezaplacené zboží není v pořádku. To zboží v danou chvíli ještě patří obchodníkovi. Ke konzumaci je určené až ve chvíli, kdy dojde k jeho zaplacení. Teprve v tu chvíli se do něho můj syn může zakousnout. Pokud to udělá dříve, nastává problém. Jsem přesvědčen o tom, že v tu chvíli se v security místnosti rozbliká obrovské červené světlo, rozezní se alarm a dvojice sekuriťáků ve stejnou chvíli otáčí klíči na pultu centrální ochrany. Tento akt automaticky povolá do zbraně místní jednotku rychlého nasazení, které přijede na pomoc armáda.
Ve chvíli, kdy můj syn kousne do špičky rohlíku, se mi rozklepou kolena. Úplně cítím ty pohledy lidí okolo, periferně vidím, jak si kolem nás začínají nakračovat policisté v civilu, jak se nenápadně přibližují. Už jenom čekám, až na mě jeden z nich skočí, povalí mě na zem a přiloží mi pouta. Zatímco můj syn bude toto všechno pozorovat s rohlíkem v ústech.
Nechci do vězení
Při každém nákupu rohlíků si jsem vědom toho, že mám nakročeno do kriminálu. Přitom jenom proto, že jsem zbabělec a srab, špatný otec, který si chce ulehčit své rodičovské povinnosti a zacpat svému dítěti ústa rohlíkem. Naštěstí, bratr má manželku, ta má sestru, jejíž známá má syna, který je právník. To je skoro v rodině. Vždy, když očekávám zásah PČR za ukousnutou špičku rohlíku, bude on první osobou, které budu volat. Který mě z toho vyseká.
A taky že jo. Je to profík, to se pozná. Jeho rada byla rychlá, stručná a přesná. Stačilo při několikahodinovém náročném policejním výslechu sdělit, že jsem synovi rohlík sice dal, ale výslovně jsem mu řekl, aby ho nejedl. Nebyl jsem to já, kdo spáchal zločin. Spáchal ho můj syn. Měl rohlík pouze držet, neměl do něho kousat. Takto měl donést kus pečiva až pokladnám a poprvé se měl zakousnout až po zaplacení. Ale neudělal to. Naštěstí ve dvou letech nemá právní odpovědnost. Uff.
Co z něj vyroste?
Nestalo se to jednou. Stalo se to několikrát. Už teď mám obavy, co z mého syna vyroste. Rohlíkem to začíná. Možná jednou bude mít i žízeň a párkrát si lokne z kupované lahve vody. Tohle už není náhoda a dětská rozmařilost, tohle je recidiva. Za pár let mi bude psát dopisy z pasťáku, později z věznice s tou nejpřísnější ostrahou.
Jako otec jsem prostě selhal. Nebyl jsem rázný, nenechal ho křičet a dal mu ten zpropadený rohlík v ceně tří korun. Co na tom, že jsem ho vždy poctivě nahlásil na kase a zaplatil. Tohle se s naší rodinou potáhne do konce života.
