Článek
Jelikož můj předešlý článek týkající se stravovacích nešvarů mnoha moderních dětí zaznamenal značný úspěch i podporu (za což všem děkuji), rozhodla jsem se napsat v tomto duchu ještě jeden text. Tentokrát v návaznosti na další „dětské jídelní téma“, které se zde začalo v posledních dnech plamenně rozebírat a které možná dětem a jejich stravovacím návykům nepůsobí zas takovou újmu, ale za akceptovatelnou normu a přínos se taky považovat nedá. Jak už napovídá název, řeč je o rozšířeném zlozvyku (ano, zlozvyk je to, nic jiného) poskytovat v ochodech batolatům ke konzumaci potraviny, které ještě neprošly kasou a jsou tudíž stále majetkem obchodu/obchodníka.
A ano, už teď slyším ty pohrdavé námitky, že na těch pár kusech pečiva, pitíček, ovoce či sladkostí (doby pouhého rohlíku jsou totiž dávno pryč) ten obchod fakt nezchudne a jde tak jen o zbytečný povyk a „buzeraci“ rodičů. A je to do určité míry pravda. Akorát že o to tu vůbec nejde. Stejně jako v minulém textu, i zde jde primárně o ty děti a o to, co jim to do života dává, nikoliv o to, zda nějaký anonymní obchod, či dokonce řetězec, přijde na buben kvůli pozdě zaplacené koblize nebo nakousnutému jablku, které rozjívené dítko v nestřežené chvíli strčí zpátky do regálu. Nepřijde. A ani jeho rodič z toho nejspíš nebude mít žádný bolehlav ani konflikt s prodavačem či ochrankou. Většina obchodů totiž takové porušování nákupního řádu (a svým způsobem i zákona) raději přehlíží, aby předešla zbytečným žabomyším válkám.
Tak v čem je teda problém, říkáte si nejspíš. Proč by se tím měl někdo zabývat, zvlášť když mnozí argumentují tím, že „se to tak přece dělalo vždycky“ a že už (pra)babičky dnešní nejmladší generace strkaly svým batolatům do ruky při nákupech kus rohlíku a nikomu to nevadilo. A víte co? I tohle je pravda! Není to novodobý zvyk (jen graduje a člověka už by pomalu nepřekvapilo ani dítě, co by si v uličce zalévalo nezaplaceným mlíkem nezaplacenou misku nezaplacených cereálií). Stejně jako není nové přehnané rozptylování malých dětí při jídle, o kterém jsem psala minule. Odpověď na otázku, proč je to přesto problém hodný pozornosti a eliminace je však velmi prostá… Ono zkrátka ne všechno, co se „vždycky dělalo“ a co „je tolerované“ je neškodné, přijatelné, automaticky OK a mělo by se to klidně dělat dál. Natož aby se to chránilo pomalu jako folklorní tradice, kterou si nikdo nesmí dovolit kritizovat a upozorňovat na její rizika a negativní dopady. Jinými slovy, je fuk, jestli to vaše matka/babička dělala taky. Dělal to prostě blbě a vy nemusíte slepě opakovat její chyby. A každého, kdo chce křičet, že když to teda bylo tak blbě, tak jak to, že z toho nemá nikdo následky, bych ráda upozornila na to, že předčasné posazování miminek, přeučování leváků, nebo třeba nechávání miminka vyplakat kvůli roztažení plic taky na ohromné spoustě lidí z předešlých generací nezanechalo žádné viditelné negativní následky. Nebo si to alespoň spousta z nich dodnes myslí. A děláme to nekriticky dál? Neděláme. Takže asi tak.
Ale teď dost teoretizování, pojďme se konkrétně podívat na to, proč tohle chování není dobře (a je na místě ho kritizovat) a co o vás i vašich dětech vypovídá, případně jaké nepěkné věci v nich může podporovat a přiživovat (a do budoucna tak zbytečně vám i jim komplikovat život):
- Modelová situace 1: „Já mu ten rohlík v krámě klidně dám, když má hlad.“
No jo, dejte. Klidně. Ale přiznáváte tím jedině to, že své rodičovství, s prominutím, logisticky nezvládáte. Ono malé dítě totiž není jako taková ta věštecká kulečníková koule z hračkářství, se kterou když zatřesete, ukáže se vám v průhledném okýnku pokaždé jiný text, který se nedá předem odhadnout. Malé dítě je naopak celkem snadno „prokouknutelné“ a každý rodič, který ho zná, miluje a věnuje se mu, alespoň tuší, kdy bude nejspíš mít hlad tak velký, že těch dvacet minut ke kase už prostě nevydrží (dokonce by to tak nějak vědět měl a měl by to mít podchycené, protože tomu se říká „mít režim“). Naplánovat podle toho nákup je už pak jen otázkou správného hospodaření s časem, takže žádné „no tak má prostě hlad“ tady nemá své místo. A ano, chápu, že vždy to nemusí klapnout, protože dítě není stroj a v taky ne, ale o tom se tu nebavíme, viz poslední odstavec tohoto článku.
PROČ JE TO ŠPATNĚ: Protože tím své dítě učíte, že jakmile udeří hlad, jde všechno stranou a vhod přijde cokoliv, co je po ruce. Žádná hygiena a mytí rukou (a proboha, řeči o „budování imunity“ si nechte, ta se má budovat ve vhodných podmínkách a ne tam, kde projdou denně tisíce bůh ví jak špinavých a nemocných lidí). Žádný důraz na vyváženou stravu. Žádný denní režim typu hlavní jídlo-svačina. Žádné základy sebekontroly a zdravého životního stylu. Nic. Prostě mám hlad, tak jím. Teď, hned, kdekoliv, cokoliv. Jo… A pak si hlavně stěžujte, že máte obézní/nemocné děti, co se přejídají a utrácí kapesné ve fastfoodech a cukrárnách jen proto, že je mají po cestě ze školy.
- Modelová situace 2: „Když má něco v puse, tak neotravuje a já můžu v klidu nakupovat.“
Uf, no… Jo, dítě, které do sebe souká nezaplacenou čokoládu, je hodné, v klidu sedí ve vozíku a nemluví. Prostě něco jako když si dáte mobil do módu „nerušit“. Akorát, že vaše dítě není mobil a vy ho s sebou netaháte jen tak z plezíru. Nebo byste alespoň neměli. Když už ho berete na nákup, mělo by z toho něco mít (myslím něco víc, než ten nákup). Mělo by mu to něco dát, něco ho naučit, s něčím ho seznámit… protože jinak nějak nevěřím, že to v dnešní době on-line obchodů, rozvozů, home-office, dlouhé rodičovské dovolené, rovnoměrné péči s partnerem a nekonečné otevírací době většiny obchodů nejde zařídit tak, abyste si mohli nakoupit bez dítěte a nemuseli tak nějaké zabavování řešit. Alespoň ten velký nákup, by určitě zařídit šel. A kdyby fakt ne… Pořád existuje asi tak tuna možností, jak ho zabavit jinak, než tím, co mají u vchodu v první uličce, takže pardon, ale ne… Nepotřebujete k tomu ten loupák, co ještě není váš. Opravdu ne.
PROČ JE TO ŠPATNĚ: Když pominu celý ten výše naznačený ranec způsobů, jak být svému dítěti lepším a pozornějším rodičem, než jen „dodavatelem umlčovacích rohlíků“ a zaměřím se konkrétně na vašeho potomka a jeho vývoj, pak jde hlavně o podporu jeho zájmu o okolí. To má vrozené každé malé dítě a přesně tenhle přístup „tady máš a neotravuj“ (a je fuk, zda jde o jídlo v obchodě, tablet v autě, nebo stále stejný dětský koutek kdekoliv na veřejnosti-ono se to bohužel sčítá) v něm tyto instinkty spolehlivě zabíjí. Pomalu, postupně… ale nevratně. A najednou tu máme dítě s nulovým zájmem o své okolí a o poznávání čehokoliv nového, které se pořád jen nudí a neumí a nechce se nikam začlenit (jak by taky mohlo, když doma jedeme od malička stylem „hlavně si někam zalez a ať o tobě nevím“ nebo „všechno je důležitější, než se ty a věnovat se ti budu moct teprve až to všechno vyřídím“).
- Modelová situace 3: „Dám mu to, protože to chce a je ještě malé na to, aby pochopilo, že to teď nemůže dostat.“
A do třetice všeho zlého… Asi ten nejhorší ze všech zmiňovaných scénářů, protože ty dva předešlé se dají za určitých okolností pochopit a prominout (viz závěrečný odstavec textu) a jejich dopad se projeví až po nějaké době (pokud vůbec). Ale tenhle přístup, ten je spolehlivým „zabijákem“ veškerého zdravého dětského vývoje, protože rodič, který ho razí, zjevně vůbec nepochopil, jak dítě „funguje“ a měl by si k němu urychleně znovu přečíst manuál, protože ho strašlivě podceňuje a chová se k němu spíše jako ke zvířeti, než k člověku. Jinými slovy, batole fakt není příliš malé na to, aby dokázalo pár minut počkat, než budou uspokojeny jeho potřeby. A je mi fuk, kolik pseudo-odborníků těmito žvásty krmí dnešní rodiče a snaží se je přesvědčit, že pokoušet se takto malému dítěti cokoliv vysvětlit a k něčemu ho vychovat, je zbytečné. Není!
A důkaz, že mám pravdu můžete najít v každé odborné historické knize týkající se šlechtických (a především královských) rodů napříč evropským novověkem. Tisíce dětí narozených do těchto kruhů už v batolecím věku zvládalo přijímat velvyslance, společensky konverzovat, předvádět své dovednosti zahraničním delegacím, přečkat bez potíží nekonečné bohoslužby, hostiny a dvorské ceremoniály a chovat se prostě „způsobně“, viz, např. dcery Jindřicha VIII. A i když fakt netvrdím, že to bylo pro ně příjemné, nebo ideální a že je to nestálo hodně dřiny, sebezapření a odříkání ve stylu „cvičených opiček“, klíčové je, že toho prostě byly schopné. Jejich těla i mysli to dokázaly. A jelikož to byly z biologického hlediska pořád stejné děti, jako jsou ty dnešní (a jelikož šlo o vyhovění stonásobně vyšším nárokům, než jaké po nich kdokoliv chce dnes), tak mi fakt nikdo nevykládejte, že dvouleté dítě z podstaty svého věku nedokáže dvacet minut vydržet, než dostane něco, na co v obchodě dostalo chuť. Že to musí dostat ihned, jinak bude řev a hysterák a donese si z toho šrámy na duši. Prostě ne. Je to plně v jeho silách, stačí jen zvolit správný přístup.
PROČ JE TO ŠPATNĚ: Tady asi není třeba nic moc zdlouhavě rozebírat. Špatně je to prostě proto, že čím menší nároky na své dítě v tomto klíčovém věku klademe, tím horších výsledků poté ve vývoji dosahuje. A hlavně, čím více ho rozmazlujeme a plníme mu všechna přání ihned, tím víc časem my i ono spláčeme nad výdělkem, až bude potřeba aby se v něčem uskromnilo a našlo kompromis. Učit se trpělivosti, empatii a sebeovládání je prostě třeba od nejútlejšího věku a zrovna odepření nějaké hlouposti v obchodě je ideální trenažér, který s trochou trpělivosti, asertivity a důslednosti z vaší strany, nikomu a ničemu neublíží. Nebo už jste snad někdy slyšely o člověku se zásadními psychickými problémy, který náročnou regresní terapií u psychologa odhalil, že jeho potíže a poruchy pramení z děsivého traumatu z dětství, kdy musel půl hodiny počkat, než si bude moct otevřít zakoupené balení sušenek? Asi těžko, že…
Sečteno podtrženo, dávat dětem jíst cokoliv, co jsme ještě nezaplatili a argumentovat tím, že mají hlad, zabaví je to, nebo jsou prostě moc malé na to, aby chvíli počkaly, není správné a nemělo by se to stávat. Děti jsou sice děti, ale v obchodě jsou to zákazníci, jako všichni ostatní a měla by pro ně platit stejné pravidla. A dokud nebudeme akceptovat i to, že cukrovkáři a dietáři budou v obchodech běžně svačit před kasou, protože „už je čas“, alkoholici a kuřáci si budou před placením dopřávat své neřesti, protože „už to fakt nešlo vydržet“ a roztoužení milenci budou v oddělení drogérie blokovat uličku s prezervativy, protože „když ji miluješ, není co řešit“, nevidím důvod, proč děti nekrmit až za pokladnami. To by se totiž časem mohli o slovo začít hlásit i lidé s chronickým průjmovým onemocněním, kterým se taky dost blbě čeká a to už bych pak do obchodů snad ani chodit nechtěla…
A na úplně závěr ještě malý dodatek, který patří k dnešními i k minulému článku a který mě, až do přečtení některých zlostných komentářů, fakt nenapadlo připojovat a zdůrazňovat, protože jsem se naivně domnívala, že je to přece jasné a každému to dojde (a díky všem, kterým to došlo-byla vás naštěstí většina). Prosím vás, tohle všechno, co jsem zde i v minulém textu napsala, neplatí samozřejmě pro rodiče, kteří se k podobným praktikám uchylují jen občas, v krajní nouzi, pod tlakem nečekaných okolností a s jistou vnitřní provinilostí a vědomím, že to není úplně ideální a je třeba to následně ve výchově něčím vykompenzovat! To se samozřejmě stát může a je to úplně normální občasný přešlap, který děláme všichni a ve všech směrech i odvětvích. A nikdo a nejméně pak já, to nikomu nevyčítá. Když už vážně padáte na ústa, když má vaše dítě hodně špatný den nebo třeba nějaký dočasný zdravotní či jiný problém, když máte den blbec a nestíháte nebo se vám nic nedaří, když přes veškerou snahu selže načasování… Pak je naprosto OK sáhnout po rohlíku v obchodě, tabletu při krmení, nebo třeba sladké sušence místo hystericky odmítaného avokáda. To ničemu nevadí. Ale o takových případech mé texty NEJSOU! Ty jsou o rodičích, kteří tyto přešlapy dělají (a slepě obhajují) neustále, automaticky, záměrně, kvůli své lenosti/neschopnosti a někdy snad dokonce i hrdě a s pocitem, že „já jsem rodič, kdo je víc, a tak to tak prostě budu dělat“.
