Článek
Jistě to všichni známe. Lidé se baví, komunikují, ale když přijdeme my, tak najednou zmlknou, najednou jsou potichu — je na nich vidět, že marně hledají, co by řekli. A často se k tomu přidají i pohledy, kdy na vás všichni zírají, i když se snaží to nedělat. A je úplně jedno, jestli přijdete z toalety ke stolu v hospodě, nebo v práci do kuchyňky či kanceláře, nebo přijdete někam, kde nemáte být.
Přijdu do kuchyňky
Většinou trávíme pauzu v kuchyňce. Máme tam i malou odpočívárnu, nějaké stolky, židle, gauče. Aspoň si tam trošku odpočineme, popovídáme. Ale někdy tam může být atmosféra trochu dusná. Nejen proto, že máme nějaké problémy s vedením, nebo proběhla nějaká hádka v kolektivu.
Celkem dusno bylo i ve chvíli, kdy jsem do kuchyňky přišel já. Byl jsem na toaletě, vzal jsem to přes kuchyňku, že si tam vyndám svačinu a sním si ji. Jakmile jsem ale otevřel dveře a vstoupil, nastalo ticho. Podivné, zvláštní ticho. Do té doby všichni mluvili, debatovali. Ale jak jsem vešel, zmlkli a koukali na mě.
Pomlouvají mě?
Tohle samozřejmě nevěstí nic dobrého. První, co člověka napadne, je to, že ho tam pomlouvají. Že o něm neříkají moc pěkné, lichotivé věci. A že jakmile člověk dojde, nastává problém, co dělat. Všichni zmlknou a dělají jakoby nic. No trapas.
Já si samozřejmě říkal, co může být tématem hovoru. Udělal jsem něco špatně, nemají mě snad rádi? Nebo se blíží nějaký můj vyhazov a vědí to všichni, jen já ne? Snažil jsem se to z nich dostat, ale jak už to bývá, pochopitelně se to nepodařilo. Nikdo nic neřekl, každý byl skoupý na slovo.
Po týdnu to bylo jasné
Nešlo na to zapomenout, protože daná situace se ještě dvakrát během týdne zopakovala. A mně to už začínalo být hodně divné. Ale co — nebudu to řešit, řekl jsem si. A pak to přišlo, pak jsem se to dozvěděl: zpívání, dort, dárky, gratulace. Kolegové mi v práci vystrojili takovou menší oslavu narozenin. A mě to dojalo až k slzám.
A hned, sami od sebe, řekli, že tohle byl ten důvod toho trapného mlčení v kuchyňce. Žádné pomluvy — jen vymýšleli dárek a domlouvali, jak vše udělají a zařídí. A že je přece jasné, že tohle nemám slyšet. Usmál jsem se, byl jsem dojatý, spokojený. A došlo mi to: ne vždy je na místě druhé z něčeho podezírat.
