Článek
Jestli jsem si v práci na něco skutečně zvykl, byly to pondělní dezerty od Lukáše. Od mého kolegy, který pravidelně, každé pondělí, přinesl z domova něco, co upekla jeho partnerka. A řeknu vám, měla na pečení opravdu talent. Všechno bylo naprosto výjimečné—dobré, úchvatné. A nejen já, ale i ostatní jsme se těšili na to, až bude pondělí a on něco přinese. Až se z toho stala tradice.
Aby zapadl
Lukáš je v našem týmu služebně nejmladší a s touhle tradicí přišel vlastně proto, aby tak trochu prolomil ledy. Když přišel první den do práce a otevřel krabici s domácí bábovkou, okamžitě zapadl. A protože nám chutnalo, přinesl zase něco další pondělí. A pak další a další. Výjimkou byly snad jen dny, kdy byli o víkendu pryč a jeho žena nepekla. Jinak nosil všechno opravdu pravidelně.
Už to ani nebylo o tom, aby zapadl do party. To se stalo okamžitě. Brali jsme to tak, že je to z jeho strany kamarádství, že je členem našeho kolektivu, že je to člověk, na kterého se můžeme spolehnout. Že mezi nás patří—alespoň tohle jsme si mysleli. Ale opak byl pravdou.
Něco bych potřeboval
Trvalo to měsíce a potom se Lukáš začal měnit. Najednou se z něj stal člověk, který od nás pořád něco potřeboval. Jednou pomoc se stěhováním, potom pomoc s malováním, pak zase chtěl půjčit peníze, jindy si chtěl půjčit auto, jiný den se zase potřeboval někam odvézt nebo něco přivézt. Na začátku jsme s tím pochopitelně neměli problém, vyhověli jsme mu. Ale ono se to začalo stupňovat, až jsme měli pocit, že nás doslova zneužívá, využívá, že po nás pořád něco chce. To měnilo nejen pohled na něj, ale i celou atmosféru v našem kolektivu.
Proč vám to asi tak nosím?
Když už to přesáhlo určitou mez, trochu jsem si na něj otevřel pusu, jestli to tak náhodou už trochu nepřehání, jestli už toho nechce moc. A on se naštval a řekl to na plná ústa: „Proč myslíte, že vám asi nosím každé pondělí něco dobrého? Z nějakého kamarádství? Rozhodně ne. Jednou já vám, podruhé vy mně. Moje žena se s tím peče, vy to tady ládujete, tak teď od vás chci zase něco já. Tak mi koukejte vyhovět,“ opřel se do nás zostra.
A bylo jasno
Ne, on není žádný člen party, žádný kamarád. On je jen člověk, který se nám chtěl vloudit do přízně, který chtěl, abychom mu byli nějak zavázaní, a potom nás mohl využívat. Když jsem tohle řekl ostatním, taky jim to došlo. Ty pondělní tradice nebyly o žádné dobré partě, ale o tom, abychom mu za kus žvance doslova šli na ruku.
A mně se z toho doslova udělalo špatně. Jak někdo může být tak vypočítavý a dělat od začátku věci s nějakým cílem? No, odkopal se dokonale. A my? My držíme při sobě a Lukáš je teď v týmu takový samotář. No—jeho problém, jeho volba.
