Článek
Nesnáším fronty, ostatně kdo by je měl rád, že ano? Ale holt, když není jiná možnost, tak se člověk prostě musí postavit a čekat, než na něj přijde řada. Jestli někde zažívám čekání ve frontách pravidelně, tak je to určitě u nás na poště. Snažím se tam sice moc často nechodit, ale někdy mi tam hodí balík a já prostě musím.
Ze tří přepážek jedna
Unikátem naší pošty je zcela určitě to, že tam jsou celkem tři přepážky. A kolik jich je otevřených? Vždycky jenom jedna jediná. Ještě jsem nezažil, že by fungovaly dvě nebo tři. Poštovních úřednic je tam přitom dost, stále vidím, jak tam pobíhají, něco řeší, něco nosí. Ale že by si některá z nich sedla za přepážku, když tam vidí takovou frontu? To bohužel ne. To je očividně ani nenapadne. Takže tam stojím, čekám a doufám, že už brzy půjdu konečně na řadu.
Pustíte mě, že jo?
A najednou se ve dveřích objeví postarší dáma, která v ruce nese pouze dopis. My, co stojíme ve frontě, tak nějak očekáváme, že si stoupne na její konec, jako každý slušný, normálně uvažující člověk. Ale ona ne. Ona se začíná drát dopředu, předbíhat ty lidi. A ještě si neodpustí hloupé dotazy: „Pustíte mě, že jo, jsem starší osoba tak ať tu nemusím stát na svých bolavých nohách? Já nesu jenom dopis, to budou vteřinky a hnedka budu pryč,“ dožaduje se přednosti a myslí si, že uspěje.
Je vidět, jak je to lidem nepříjemné, že nemají zájem ji pouštět před sebe, že nechtějí, aby nás všechny předběhla. Ale asi jim je blbé otevřít si ústa na starší paní. Tak holt se do toho budu muset vložit já. Mně to totiž také vadí.
Nepustíme, běžte za mě
„Vážená paní,“ zvýšil jsem hlas na dámu tak, aby mě slyšela. To se povedlo, otočila se na mě a já jí povídám: „Konec fronty je za mnou, tak vás poprosím, stoupněte si tam a nepředbíhejte nás, vystůjte si to jako my.“ „Ale já jdu jen s dopisem, dostanu na něj známku, zaplatím a jdu,“ oponovala mi.
„Víte co, sbalte se s tím dopisem buď na konec fronty, nebo rovnou domů, na předbíhání tady nikdo není zvědavý,“ byl jsem už výrazně ráznější. „Jestli máte problém s čekáním, kašlete na dopisy, naťukejte to do počítače a pošlete e-mailem. Přijde to hned, a ještě to bude zadarmo.“ Několik lidí se začalo lehce smát, ale dáma se urazila.
Stoupla si na konec fronty, za mě, a začala vypravovat, jak my mladí si to představujeme snadno, ale ona s počítačem neumí, neví, jak na to, tak posílá dopisy. Já jsem se na ni ještě otočil a, naštvaný z jejího pokusu předběhnout, jsem jen sykl: „Ale to není můj problém.“ A bylo vyřešeno.
