Článek
Je naprosto běžné, že děti mívají na různá místa vstup zdarma. Typicky muzea, interaktivní výstavy, zábavní parky, dětské koutky nebo zoologické zahrady. Prostě místa, kam s dítětem vyrazíte, když ho chcete zabavit. Jenže občas zaplatíte víc než jiní rodiče s dětmi stejného věku.
Výšková diskriminace
Rozlišit, jestli má dítě nárok na bezplatné nebo snížené vstupné, jde různými způsoby. Nejčastější jsou dva.
První je podle věku: stanoví se jasná věková hranice, kdy má dítě vstup zdarma a kdy už se platí.
Druhá varianta je podle mě dost diskriminační — a nesouhlasím s ní. Je to rozdělení podle výšky. Je pevně stanoveno, od jaké dětské výšky už se platí. A to je prostě nespravedlivé.
Proč zrovna výška?
Proč se vlastně řeší jen výška? Proč nejsou i jiná kritéria? Klidně bychom mohli říct, že bezplatný vstup mají jen holčičky. Nebo jen hnědovlasí kluci. Nebo modroocí blonďáci. Nebo to nastavit podle váhy nebo třeba velikosti bot.
Ano, zní to absurdně. Ale princip je stejný: jsou to věci, které dítě nijak neovlivní. Děti jsou různé a je špatně je „trestat“ jen proto, že některý tříleťák je vyšší než druhý.
Chceme spravedlnost
Chápu, že výšková hranice je pro provozovatele nejjednodušší. Dítě se postaví k metru, projde pod laťkou — vejde se, jde zdarma; nevejde se, rodič platí. Pro rodiče i personál nejrychlejší řešení. Jenže ne nutně správné.
Správné je rozlišovat bezplatný vstup podle věku dítěte. Jenže to už je potřeba věk prokazovat, a tomu se některá místa vyhýbají. Ne každý rodič má pro dítě pas nebo občanku. Kartička zdravotní pojišťovny nemá fotku. Rodný list bez fotografie, navíc s údaji rodičů, s sebou nosí málokdo.
Řekněte si o slevu
Jak z toho ven? Prostě si říct o spravedlnost. Prokázat věk dítěte průkazem a trvat na tom, že posuzování podle neovlivnitelné výšky je diskriminační.
Z mojí zkušenosti to většinou projde. Ale je to trapné pro obě strany — pro mě jako tátu i pro obsluhu. A někdy i pro manažera, když obsluha nemá kompetence to vyřešit sama.
