Článek
Mají nám nákupy usnadnit a ulehčit. Někdo proti nim brojí, protože si připadá jako neplacený brigádník, ale mně samoobslužná pokladna vyhovuje. Opravdu mi celý proces placení urychlí. Jenže jen za předpokladu, že nakupuju skutečně sám. Jakmile jdu se synem, nastává peklo.
Klidně si ho sněz
Naši nákupní cestu začínáme u pečiva. A jak už to bývá, můj potomek si hned na úvod udělá zálusk na rohlík. No, proč ne — tady ho máš. Aspoň nebudeš mít hlad a budeš mít chvíli zavřenou pusu. A já budu mít víc času v klidu nakoupit. Kouše, sousto za soustem, a za chvíli je po rohlíku. Skvělé — nemusím chystat svačinu, ideální stav.
Ano, kousni si
Nekupujeme jen rohlíky, ale i další pečivo. Třeba koblihy. Můj bystrý syn toho hned musí využít a „ochutnat“. Spíš zjistit, jakou marmeládu má kobliha uvnitř. Po pár soustech zjistí, že červenou. Všechno je v pořádku, a tak vrací nakousanou koblihu zpátky do sáčku.
Mňam, kapsička
Pomalu, ale jistě se dostáváme k mléčným výrobkům. A co jiného tady zaujme dítě než kapsička. Jahodová, kakaová, vanilková. Pár jich házím do košíku a jednu podávám i svému Otesánkovi, který ji samozřejmě musí hned ochutnat. Trochu si potáhne, já zavřu víčko a vracím ji zpátky do košíku.
Mám žízeň
Jak by taky ne, když jsi snědl rohlík, pár soust koblihy, a ještě tvarohovou kapsičku. Tak to vyřešíme pitím. Beru láhev, otevřu ji a podám mu ji. Skvělé — dehydratace nehrozí, žízeň zažehnána, a já jen doufám, že syn nebude následujících deset minut potřebovat na záchod.
A nastává peklo
Automaticky mířím k samoobslužné pokladně. Na displeji volím počet koupených rohlíků, pokládám je na váhu a ejhle — problém. Chybná hmotnost. No jasně, když ze šesti rohlíků je jeden snědený a pět na naprogramovanou hmotnost nestačí.
Gestikuluju na personál. Přichází prodavačka, vysvětlím jí své trable, ona něco nakliká a já pokračuju dál.
A je tu repete: nakousaná kobliha. Počet čtyř kusů sice sedí, ale ta jedna je nakousaná. A těch pár gramů, co skončilo v synově břiše, udělá úplně stejný problém jako s rohlíkem. Znovu volám obsluhu a znovu vysvětluju. Tentokrát už s velkou omluvou. Opět rychlé vyřešení a jedu dál.
Sakra, ta zpropadená kapsička — zase problém s hmotností. Prodavačka přichází, už jí ani nemusím nic říkat, a ví, kde je zakopaný pes. Snažím se ji radši udržet u pokladny, protože si vzpomenu na tu upitou vodu. Ta mi ji nelibě vytrhne z ruky, namarkuje, odklikne a položí na váhu. Uff — je to v pořádku.
Namarkuju zbytek nákupu, zaplatím, zboží naházím zpátky do košíku a mizím pryč. Hanbou se propadám a říkám si, že tenhle obchod ve vlastním zájmu dlouho nenavštívím. A až někdy ano — a se synem — tak jdeme rovnou na klasickou pokladnu. Radši vystát frontu, ale s jistotou, že nebudeme za exoty.
