Článek
Když se mi něco nelíbí, tak se pochopitelně také ozvu, tak také něco řeknu, dám zpětnou vazbu nebo něco zkritizuji. Ale obvykle je to u věcí, které tak nějak nemohu ovlivnit. Když je ale něco, co si vyberu, a nemám sebemenší důvod na to nadávat. Ale očividně jsou lidé, co to mají jinak.
Týden pohody
Proč jezdit na dovolenou? No, protože má člověk týden pohody, týden bez starostí. Může si jenom odpočívat, lebedit, nemusí vůbec nic. Takto to alespoň mám postavené já. A taky, když někam jedu, tak si pochopitelně zjistím co nejvíc o místě, kam jedu. Tedy o tom, co hotel nabízí za služby, jak to tam vypadá, kde je pláž, co tam mohu a nemohu očekávat.
Když tohle všechno udělám a zájezd koupím, doslova vím, do čeho jdu. A když je to stejné, jak bylo inzerováno, je vše v naprostém pořádku. A právě v takovém hotelu jsem byl. Co psala cestovní kancelář na svých stránkách, to tak bylo i v reálu. A tak nebyl důvod si na cokoli stěžovat. Tedy alespoň u mě.
To je hrůza
Jeden ze spolucestovatelů, který měl problémy už i na letišti a v letadle, to měl v hlavě očividně hozené úplně jinak než já. Ten si stěžoval vlastně na všechno. Vadilo mu, že u bazénu nejsou žádné tobogány. Měl problém s tím, že na pláž je to kilometr a sváží nás tam autobus. Problém měl i s placenými lehátky i tím, že ručníky jsou na finanční zálohu.
Pochopitelně si stěžoval i na starší vybavení hotelu i na to, že v jeho okolí doslova „chcípl pes“. A já opravdu nechápal, s čím má ten pán problém. Ještě jsem se na internetu koukl na stránky cestovek a vše tam bylo do puntíku napsané tak, jak tomu bylo v reálu. Tak proboha, co má ten člověk za problémy?
Můžu se vás zeptat?
Jednou, když nadával u hotelového baru, hned vedle mě, jsem to už prostě nevydržel a zeptal se ho. Navázal jsem hovor s tím, že mu musím položit dvě otázky. Souhlasil. A tak mu říkám: „Milý pane, vy jste opravdu tak lehkovážný, že jste si nepřečetl popisek hotelu a ani neprohlédl fotky, když teď na vše, co bylo uvedeno, najednou nadáváte?“ Bylo vidět, jak zalapal po dechu, protože absolutně netušil, co má říct.
A když jsem ho měl takto na lopatkách, pokračoval jsem: „Nebo to bylo jinak – mířil vám někdo zbraní na hlavu, že si tenhle hotel prostě musíte bez rozmyslu koupit?“ Ani na toto jsem odpověď nedostal. A tak jsem si jen dokončil svůj monolog, že hotel je takový, jak bylo inzerováno, a že pokud někdo na něco nadává, tak de facto jen a pouze na sebe a svou lhostejnost. A víte, co se stalo? Pán už neřekl ani slovo, nebo alespoň ne, když byl v mé blízkosti. Možná mu bylo trapně, když zjistil, že nadává jen na vlastní možnou hloupost.
