Článek
Také necháváte někomu klíče, když odjíždíte? My ano, hlavně z důvodu, aby se mohlo zakročit, kdyby se cokoliv dělo. V bytě se může stát cokoliv a vždy je lepší, když je poblíž někdo, kdo ho odemkne a nemusí se vyrážet dveře. A jelikož příbuzné a kamarády máme celkem daleko, rozhodli jsme se, že dáme klíče sousedům.
Ano, pohlídáme
„Můžeme vás poprosit, kdyby se něco dělo, abyste měli rezervní klíče od našeho bytu?“ sdělili jsme jim. „Ano, pohlídáme vám ho a kdyby cokoliv, budeme volat,“ ubezpečili nás. A my mohli v klidu odjet na týdenní výlet. No, týdenní – nakonec se nám zkrátil z důvodu nemoci na pět dní. Přijeli jsme domů nečekaně o dva dny dříve a to, co jsme doma viděli, jsme absolutně nečekali. To byla hrůza.
Doslova doupě
Zastrčili jsme klíč do zámku, otevřeli dveře a ovanul nás nepříjemný zápach jakési spáleniny, ale i cigaret a alkoholu. Udělali jsme pár kroků a viděli tu spoušť. Nebylo nad čím debatovat, v našem bytě se odehrál mejdan. Zažili jsme jich dost, abychom to poznali na první dobrou. Na stolech nedopité sklenice, lahve, občerstvení. Na zemi vysypané křupky, část koberce politá. V dětském pokoji vytahané skoro všechny hračky a kuchyň vypadala, jako by se tam nějaký neumětel snažil vařit.
Náš byt vypadal jako vybydlené doupě, přitom když jsme ho opouštěli, byl dokonale uklizený. To proto, abychom se vraceli do čistého. Máme to tak rádi. A tahle změna nás šokovala.
Náročný úklid
Bylo nám jasné, co se tu stalo. Sousedi, kterým jsme dali klíče a kterým jsme věřili, si u nás udělali mejdan. No, nedivíme se. Náš byt je větší, hezčí než ten jejich. Tak na ně zvoníme, chvíli to trvá, až konečně přijdou viditelně rozespalí otevřít. „Děláte si z nás srandu?“ hned na ně začnu křičet. „Okamžitě se oblékněte a mazejte to uklidit!“
Koukali vyjeveně, že už jsme doma. A bylo jim jasné, že jsme naštvaní. „Promiňte, už jdeme,“ vypadlo z nich. Do pár minut byli u nás a pustili se do práce. Hodina utekla, druhá taky a my jen seděli na gauči, koukali na TV a dirigovali je, co mají a co nemají uklidit.
No, nakonec se jim to povedlo, byt byl jako nový. Ještě uschne ten umytý a vyčištěný koberec a bude to vše. „A teď navalte klíče!“ křikl jsem na ně. „Omlouváme se, byl to blbý nápad,“ vypadlo z nich, když nám klíče vraceli. „Nezájem, končíme naše přátelství. Udělali jste z našeho bytu doupě, tohle je neodpustitelné,“ reagoval jsem rázně.
A co jsem řekl, to jsem splnil. Nějakým kamarádským vztahům byl konec. A co víc, přestal jsem je i zdravit. Dal jsem jim klíče jako znak důvěry, ne proto, aby náš byt změnili k nepoznání. A radši si nepředstavuji, co se mohlo dít v ložnici. Od té doby klíče nedáváme nikomu. A jak vy, dáváte rezervní klíče sousedům? A čekalo vás někdy doma nemilé překvapení?
