Článek
Za jídlo ve školce si platíme, a tak očekáváme, že syn se bude vracet najedený. Však by tam měl dostat dvě svačiny a jeden oběd. To by mělo malému dítěti stačit, když snídani máme doma a večeři také. Ale nebylo to poprvé, co si stěžoval, že má hlad. A tak jsem se rozhodl, že sjednám pořádek.
Vy dětem nedáváte najíst?
Nikam jsem nevolal, prostě jsem skoro vtrhl do jídelny s tím, že chci mluvit s vedoucí stravování. Nasměrovali mě do kanceláře, vešel jsem a hned jsem začal. „Můj syn si stěžuje, že mu dáváte málo jídla, chodí domů hladový. Můžete se mi k tomu vyjádřit?“ uhodil jsem na dámu za stolem. A ona hned, že o ničem neví, že to není možné a podobné řeči.
„Tak se jdeme zeptat,“ navrhl jsem jí. Od syna vím, že jídlo jim nandávají kuchařky, a my se proto vydali do kuchyně. Ta, která vozí jídlo do třídy, kam chodí můj syn, se přihlásila a já jí vyložil své nesnáze. A opět, jako kolovrátek – to není možné, dostávají dost, obhajovala se. „A co přidání, to umožňujete?“ ptám se jí. Prý někdy ano, někdy ne, záleží, kolik je času.
„Aha, a taky kolik si chcete odnést domů, že?“ utrousil jsem ostrou poznámku, na kterou se kuchařka jen nepříjemně ušklíbla. „Nechte si ty posměšky, vím dobře, jak to v kuchyních chodí. Co děti nesnědí, si taháte domů. Ale můj syn na tom nebude škodný, je vám to jasné?“ Byl jsem na kuchařky vcelku rázný.
Dejte mu tolik, co si řekne
Hned to začalo gradovat, hned se obhajovaly, že si domů nic nenosí, že dětem dávají dost. „Noste si, co chcete,“ říkal jsem, „ale mému synovi dejte najíst, kolik si řekne, je to jasné?“ A prý ano, prý mu budou dávat větší porce, i přídavky, když bude chtít. „Skvěle,“ odpověděl jsem, rozloučil se, ale domů nešel. Vyrazil jsem ještě přímo do třídy za učitelkami.
„Máme problém s jídlem, byl jsem to řešit v kuchyni.“ „Co se děje?“ ptaly se mě. „No, syn má hlad, dávají mu málo. Můžete na to prosím dohlédnout?“ „No jo, váš syn je jedlík, snažíme se, aby dostával dost, aby si mohl i přidávat, ale někdy jsou naše kuchařky striktní na velikost porcí.“ „Aha, tak kdyby se to opakovalo, hned mi volejte, právě jsem si to s nimi vyříkal.“
A od té doby? Klid. Syn chodí domů najedený, dostává větší porce a může si přidávat. Já samozřejmě chápu, že jídla mají mít nějakou normu, ale každé dítě jí jinak. Jedno jí málo, druhé zase hodně. Tak ono to nakonec bude šul nul. A kuchařky? Holt si domů odnesou méně a něco si taky koupí v obchodě. A co vy, zažili jste ve školkách či školách podobné problémy?
