Článek
Já chápu, že když je v supermarketu akce, lidé toho chtějí využít. Když je něco za dobrou cenu, chtějí si toho koupit co nejvíc. Měli by ale myslet na to, že zboží tam není jen pro ně. Spoléhat na nějakou dobrovolnou solidaritu s ostatními je hloupost – to by nikdo nedělal. A tak holt musejí supermarkety zavádět pravidla počtu kusů na jednu osobu.
Zažil jsem to už mnohokrát: na mléko a mouku bývá limit dvanáct kusů, na kuřata tři, na pivo dvacet lahváčů – tedy jen jedna basa. Obchod nastaví pravidla a já očekávám, že je lidé budou akceptovat. Jenže to dělají hlavně ti, kteří uvažují podobně jako já; ostatní mají potřebu to prostě zkusit.
Musí to vědět
Kdo pravidelně navštěvuje obchoďáky, sleduje slevové akce a hlídá akční zboží, ten to přece musí vědět. Je to napsané nejen v letáku, ale i u konkrétního zboží – a to tak výrazně, aby to viděl každý. Aby těch jedinců, kteří se to rozhodnou ošulit, bylo co nejméně. Přesto se najdou. Ne z nevědomosti, ale proto, že mají potřebu nakoupit hodně, nejlépe všechno, kdyby jim to bylo dovoleno. Že se jim to doma zkazí, je nezajímá. Vítejte v konzumním světě.
Počet kusů tam byl jasně uvedený
Můj nákup byl oproti paní ve frontě přede mnou o dost skromnější. Ano, nezapírám, měl jsem v košíku karton mlék v akci – všech dvanáct kusů, jak povoloval nápis na regálu. Jasně viditelný, jasně čitelný. Kouknu do vozíku paní přede mnou a co nevidím: má tam hned čtyři kartony, tedy bezmála padesát litrových krabic mléka. No, to jsem zvědavý, jestli jí to projde, nebo tu budeme kvůli jejím naschválům zbytečně čekat, až to odnese zpátky.
Vyndá na pás jednu krabici, dojede k pokladně, načte věrnostní kartičku. Pokladní nakoukne do košíku, zvedne oči – a madam jí úplně v klidu oznámí, že má čtyři kartony, celkem osmačtyřicet kusů mléka. A pak to začne. „Limit je dvanáct kusů na osobu,“ argumentuje pokladní. Nakupující dáma začne dělat hloupou, neznalou – prý to nevěděla, prý si nevšimla. Vypadá to, jako když se školák vymlouvá, že mu sešit sežral pes.
Zkouší to uhrát na to, že tam žádný nápis nebyl, že o limitu neví, jestli by to nešlo nějak udělat, že to přece není její chyba. A v tu chvíli vstupuji do hry já. „Počet kusů tam byl jasně uvedený,“ řeknu pokladní a ztrapním ženu s velkým nákupem. Jsem si jistý, že ten nápis je tam viditelný i teď. Tím to bylo vyřešeno a pokladní oznámila, že víc než dvanáct litrů mléka jí prostě nenamarkuje.
A nastalo to
Jak jsem očekával, nastal problém, do kterého se naštěstí vložil chlapík ze security, jenž se nabídl – jako gentleman – že přebývající krabice s mlékem odveze zpět. Možná to bylo lepší, než kdyby je tam vezla dotyčná dáma sama; docela si dovedu představit, jak by s nimi ve vzteku házela, protože u pokladny nebylo po jejím a nemohla si udělat zásobu na měsíce dopředu. A hlavně úplně zbytečně, když nějaká akce na mléko je napříč supermarkety skoro každý týden.
