Článek
Je něco špatného na tom, když chlap podrží ženě dveře? Já si myslím, že rozhodně není. Jsem přesvědčený, že je to slušné, ohleduplné, milé a také gentlemanské gesto. Dělám to tak stále a vždycky jsem se setkal s poděkováním, milým úsměvem. Ale teď se stalo něco jiného, pravý opak. Přitom jsem stále přesvědčený, že jsem udělal správnou věc.
Podržel jsem dveře
Situace, kterou jsem zažil už stokrát. Jdu k nějakým dveřím, vidím ženu, dámu, dívku, která jde stejným směrem. A tak trochu zrychlím, přiskočím ke dveřím a otevřu je. Teď to nebylo jiné – poměrně šarmantní dáma jde stejným směrem, vypadá to, že bude stejně jako já vcházet do budovy úřadu. Tak jsem se rozhodl pro to, co dělám vždy. Pomůžu s dveřmi, otevřu je, podržím je.
Udělám dva rychlé kroky, chytnu dveře, otevírám je. Postavím se stranou a letmým gestem pokynu milé dámě, že může dovnitř. To okomentuji slovem „prosím“. A co očekávám? Nic extra, obvyklé poděkování, k němu třeba i úsměv. Tak jako vždycky. Ale ani jedno se tentokrát nekonalo – přišlo něco zcela jiného, co jsem nečekal.
Studená sprcha
Neměl bych problém ani s tím, kdyby to tahle žena vzala jako samozřejmost. Kdyby ani nepozdravila, nepoděkovala, neusmála se. Kdyby prostě dělala jako by nic. Ale ona ne. Zastavila se v otevřených dveřích, podívala se na mě a podle jejího pohledu bylo jasné, že ji to moc netěší. Že teď asi moje gentlemanské gesto neuspěje. A taky že ne.
Hned na mě spustila, co že si to jako dovoluji. Vypadá snad, že si neumí otevřít dveře, že to musím dělat za ni? Že si snad myslím, že jsem pán tvorstva, který považuje ženy za něco méněcenného, takže jim musím i ty dveře otevřít? No, já jsem jenom lapal po dechu a nechápal jsem, kde se v ní tolik zloby vlastně bere. A hlavně – proč?
Uhněte
No jo, stalo se. Stále jsem tam stál a držel ty dveře. A s tím měla dáma očividně problém. Hned na mě křikla, ať uhnu, že o něco takového nestojí. Tak jsem vešel dovnitř. Dveře se zavřely, ona stále čekala venku. Až teprve když zaklaply, vzala za ně a otevřela si je. A já nechápal, co je to za komedii.
A ta pokračovala – hned ke mně přišla a řekla: „Doufám, že jste to viděl, zvládla jsem to sama, žádné sloužení od vás chlapů nepotřebuji.“ Na to jsem jen pokrčil rameny a doufal, že nejdeme oba do stejné sekce úřadu. A naštěstí ne – s někým takovým se totiž už nikdy v životě potkat vážně nechci.
