Článek
Kam vyrazíte, když je venku hezky a teplo? Já bych stoprocentně šel někam ven – na výlet, do přírody, na procházku. Myslel jsem, že je to úplně normální. Že když je krásný den, tak ho s rodinou využijeme k pobytu na čerstvém vzduchu.
Ale zjistil jsem, že to až tak normální není. Existuje spousta lidí, kteří i když svítí slunce a je venku teplo, radši zamíří do nákupního centra. A že je jich málo? Taky jsem si to myslel. Ale kolega mě rychle vyvedl z omylu. Je jich hodně. Vážně hodně.
My jsme byli venku
Předpověď slibovala nádherný den, takže jsme si naplánovali výlet do nedalekého lesoparku. Procházka, trochu přírody, děti si vyzkoušely interaktivní úkoly, a nakonec jsme si na veřejném ohništi opekli buřty. Ideální volba na slunečné odpoledne. Trochu jsem se bál, že tam bude přelidněno a zkazí nám to atmosféru.
Ale spletl jsem se. Lidí tam sice bylo dost, ale nijak hrozně. Očekával jsem to mnohem horší. Říkal jsem si: „No jo, je hezky, lidi vyrazili ven.“ Jenže druhý den jsem zjistil, že ne každý měl stejný nápad. Spousta lidí totiž radši vyrazila do… no, skoro se mi to nechce říct – do obchoďáku.
Tak proč jste byli zalezlí v nákupáku, když bylo tak krásně?
Druhý den v práci jsme se bavili o tom, kdo jak strávil neděli. Hned jsem se pochlubil, že výlet do lesoparku vyšel skvěle, že to bylo pohodové rodinné odpoledne. A toho se chytil kolega – litoval, že tam nebyl taky. Ne že by mě chtěl napodobit, ale protože by to bylo určitě lepší než to, co zažil on.
Zajímalo mě, kde byl, tipoval jsem nějaké přecpané hřiště nebo festival. Ale on mě překvapil – venku prý vůbec nebyli. Celé odpoledne strávili v několikapatrovém nákupním centru. A že to byla hrůza: hlava na hlavě, fronty, hluk, tlačenice. „Tak proč jste byli zalezlí v nákupáku, když bylo tak krásně?“ nechápal jsem a s trochou škodolibosti se mu zasmál.
Děti prý chtěly do kina a manželka si šla nakoupit. No dobře, asi se to dá pochopit – ale že by mi to dávalo smysl, to říct nemůžu.
Je to normální?
Když líčil, kolik tam bylo lidí, kroutil jsem hlavou. Neříkám, že jsme nikdy nebyli v kině, nebo že si naše děti nezahrají v dětské herně. Ani moje žena není výjimkou, co se týče nákupů. Ale rozhodně to neděláme v době, kdy je venku nádherně. To by musely být tropy a my se tam jeli ochladit klimatizací.
Ale za normálního, příjemného jarního dne? Zalézt na několik hodin do obchoďáku? Vždyť to přece nemůže být normální. Jenže – očividně je. Kino, herny, kavárny, restaurace, výstavy, obchody – to všechno tam na lidi čeká a očividně je to láká.
A neláká to jen mého kolegu, ale i spoustu dalších. Říkám si – proti gustu žádný dišputát. Ale přesto si myslím, že by všechno mělo mít určité meze. Nějaké hranice. A ty by se měly aspoň občas připomenout.
