Článek
Můžeme si dělat, co chceme? Jak kdy a jak kde. Samozřejmě, že máme svobodu a demokracii. Ale je třeba myslet na to, že svoboda není anarchie. Naše svoboda končí přesně tam, kde začíná svoboda druhého. To jsou mantinely, které nelze překročit.
Dalším mantinelem jsou zákony. Ty musíme respektovat, jinak nám hrozí trest. Začne to podezřením z přestupku nebo trestného činu. Pravda, existují zákony, které nám mohou připadat zbytečné či až na hlavu postavené. Ale prostě tu jsou. Pokud se nám nelíbí, můžeme se snažit skrz politiky iniciovat jejich změnu nebo se klidně přestěhovat do jiné země. Nebo je prostě začneme respektovat. Také samozřejmě můžeme nadávat na sociálních sítích, ale to k ničemu moc není ani nebude.
Tohle prostě musíš!
Mnoho věcí nám stát přímo nařizuje, i když si v daných případech s největší pravděpodobností ublížíme jen sami sobě. Příkladem může být třeba povinnost používat bezpečnostní pás v autě nebo helmu na motorce. U mladších 18 let je navíc povinná i helma na jízdním kole. I to stát nařizuje.
Když takový motorkář či cyklista spadne nebo motorista nabourá, obvykle to kvůli absenci pásu nebo helmy odnese hlavně on sám. Není příliš pravděpodobné, že by zrovna tento bezpečnostní prvek výrazně ovlivnil zdraví a životy jiných – i když se to stát může, třeba v autě plném nepřipoutaných pasažérů.
Stát si hlídá výdaje a chrání investice
Proč nám stát konkrétně tohle nařizuje, když je to de facto jen naše věc, naše zdraví? Protože má ze zákona povinnost se o nás postarat. Pokud se zraníme, skončíme v péči lékařů. A kdo je platí? Zdravotní pojišťovny. S ochrannými pomůckami nemusí být zranění tak fatální, péče bude jednodušší, časově kratší, a tedy i levnější. Stát si tímto krokem zcela logicky hlídá výdaje. Člověk, který je v autě připoutaný a zlomí si pár žeber, půjde z nemocnice za pár dní domů. Ten bez pásu může být do konce života připoután na nemocničním lůžku – a to něco stojí.
Nejde však jen o ochranu výdajů. Stát si chrání i své investice. Nechce, aby byl někdo do konce života upoután na lůžko, ale aby celý život pracoval, platil sociální a zdravotní pojištění a daně. Je to logické. Každý pracující či podnikající člověk je pro stát zdrojem příjmu. A nezapomeňme, že do takového člověka stát desítky let investoval – žádné dítě ani student nehradí sociální a zdravotní pojištění, to dělá stát. Bezplatné vzdělání na základních, středních i vysokých školách je dalším příkladem toho, do čeho stát vkládá peníze. Logicky tedy nechce, aby ten, komu do 26 let vše platil, skončil s trvalými následky v nemocnici.
Něco za něco
Všechno v našem životě je tak trochu „něco za něco“. Pokud do nás stát investuje, je pochopitelné, že si chce svou investici ochránit a mít co nejnižší výdaje. Jestliže tedy chceme jezdit bez helmy a bez pásů, bylo by fér nejprve vrátit státu vše, co za nás v době našich mladých let zaplatil, a pak mu garantovat, že veškeré náklady spojené s naším zdravím si uhradíme sami. Pak bychom možná zjistili, že je lepší si tu helmu nebo pás přece jen nasadit.
