Realita předvánočního času: Agrese a pokrytectví s plným košíkem

Klid, mír, pohoda, sváteční atmosféra, rodina. To vše jsou slova, která dokážou symbolizovat Vánoce. Ale jenom do chvíle, než se ocitnete v obchodě. To, co se děje poslední dny, nemá se svátky klidu a pohody absolutně nic společného. Za vítězství „v této válce“ je považováno uskutečnění kompletního nákupu. Aby k tomu došlo, je třeba projít přes několik bitev.

Už z dálky je vidět, že nejste jedinou osobou, která si chce na svátky nakoupit. Jakmile se na parkovací plochu dostanete, začíná doslova boj o místa. Jakmile zamíříte k několika viditelným parkovacím místům, přijde na řadu první zklamání. Volno sice je, ale vedlejší vozy parkují tak blbě, že se prostě nevejdete. A tak hledáte dál.

Když vás po několika minutách přestane bavit jezdit po přeplněném parkovišti, začnete si vytipovávat osoby, které vrací košík. Tady je pravděpodobnost, že se vrátí ke svému vozu a odjedou. Ne vždy se to ale poštěstí. Často si takový člověk jen sedne do auta a čeká na zbytek rodiny, která je ještě v útrobách obchodu.

Když se však míra pravděpodobnosti odjetí blíží hranici sta procent, začnete jásat. Se svým vozem se přiblížíte danému místu, zapnete znamení o změně směru jízdy, abyste všem naznačili, že toto místo je vaše. Vyjíždějící vás ale vzhledem k hustotě dopravy mírně zablokuje a na volné místo hned bystře zajede někdo jiný. A že jste tu stáli s blinkrem? To ho nezajímá. Takže celou situaci třeba i několikrát opakujete, než se vám konečně poštěstí a máte zaparkováno.

Pamatujete na dobu, kdy v době Covidu vláda nastavila podmínky pro počet osob v obchodě? Dělalo se to tak, že se omezil počet nákupních vozíků. Pokud z té doby vzpomínáte na časté boje o volný vozík, nyní si je můžete zopakovat. Žádná omezení počtu lidí v obchodě sice neplatí, ale nakupujících je tolik, že vozíky zkrátka nejsou. Ten, co jde vozík vracet je rychle obestoupen davem a musí ho odevzdat. Pochopitelně tomu, kdo má v davu nejsilnější lokty.

Pokud má dotyčný ve vozíku pětikorunovou nebo desetikorunovou minci, vyhrává ten, kdo ji má připravenou v ruce a provede okamžitou směnu. Kuriózní situace nastává při použití žetonu, kdy za člověkem s vozíkem následuje několikahlavý dav až na místo jeho uzamknutí. V tu chvíli opět přichází na řadu právu silnějšího. Ten s vozíkem odjíždí do obchodu. Pokud tedy nemáte silné lokty a kuráž, doporučuji bitvu o vozík rovnou vynechat.

Pozitivní zprávou je, že všeho je všude dost. Situace, že byste se museli rvát o poslední balení, naštěstí nehrozí. To, o co byl největší zájem, stejně zmizelo už první den akce (a to byste si museli přivstat a čekat na otevírací hodinu dobrou půlhodinku předem). To ostatní zatím je. Je zcela jasné, že se určitě nezjeví někdo, kdo by najednou odvezl celou paletu. A tak zboží bude dostupné pro každého, kdo se v hloučku u dané palety seřadil.

I když selský rozum a kupecké počty jasně dovozují, že během několika hodin tohle zboží nedojde, přesto se najdou tací, kteří se o něj rvou hlava nehlava. A tak pokud budete poklidně stát v pomyslné frontě, zjistíte za pár desítek vteřin, že jste stále na jejím konci a ostatní hbitě odcházejí se zbožím. Když začnete být trochu akčnější, probojujete se přímo k paletě a sáhnete na balení, zjistíte, že ho zároveň drží někdo jiný. I tohle se několikrát zopakuje, dokud se na vás neusměje štěstí a danou položku máte v ruce jenom vy.

I když jdete jenom pro pár věcí, zdržíte se v obchodě více, než jste čekali. Už tak úzké uličky jsou zaplněny lačnými kupujícími, nákupními vozíky. Dále ale ještě paletami se zbožím, které se už nevešlo do skladu. Do toho všeho čas od času přijede skladník s paletovým vozíkem, či úklidová služba, která musí zrovna v tu chvíli vytřít podlahu.

Přišli jste nakupovat sami? Velká chyba. Inspirujte se u zkušenějších. Poznáte je ve frontě u pokladen. Když se z desetiminutového nákupu stane půl hodina, je normálnímu člověku úplně jedno, jestli bude stát u kasy o pět minut déle. Tak možná uvažujete vy, nebo já. Ale pozor, čas jsou peníze. Při stání ve frontě u kasy se rozhlédněte kolem sebe.

Najednou člověk z vedlejší fronty najede s vozíkem do té vaší. Před vás, k jiné osobě. Nebo osoba stojící ve vaší frontě z ničeho nic zmizí do jiné. Ale ne nakonec, opět k někomu jinému. Co je to za škatulata? Prostě systém. Ti, co chodí nakupovat ve více lidech, se po jednom rozdělí do jednotlivých front. A poté se spojí tam, kde je to nejrychlejší. Jak sofistikované, že? Hurá, minuta je ušetřena!

Pokud po tom všem martýriu projdete úspěšně pokladnou, zacpěte si uši. Od každého druhého totiž uslyšíte stejnou větu: „Lidé dělají, jako by byl konec světa“. Pokud tuhle větu uslyšíte od party řemeslníků, která v ruce svírá několik rohlíků, deset deka salámu a lahev s pitím, má to naprostou logiku. Jim se nákup svačiny rozhodně změnil v peklo.

Pokud ale stejnou větu uslyšíte od někoho, kdo má košík narvaný k prasknutí, začnete přemýšlet o tom, jak pokrytecké tohle odsuzování vlastně je. A pokud jsem ji já vyrazil na poslední chvíli nakoupit plný košík zbytečností a teď tu píšu, jak hrozné to je, řadím se mezi ty pokrytce úplně stejně.

Tak hezké svátky!