Článek
Stojím na peróně, čekám na vlak. Minuty ubíhají, vlak přijíždí, brzdí, zastavuje. Jsem jenom pár kroků od dveří, stejně jako hlouček dalších cestujících. Dle nepsaných zásad slušnosti se postavíme za sebe tak, abychom umožnili cestujícím nejprve vystoupit a poté mohli sami nastupovat – vesměs v pořadí, v jakém stojíme v naší improvizované frontě. Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že místo nám v poloprázdném vlaku určitě neuteče a není žádný problém někoho galantně pustit před sebe.
Pojď, půjdeme sem
Stojíme a čekáme, až lidé vystoupí a my budeme moci nastoupit. Tu se k naší frontě přihrnou tři starší dámy, které se rozhodly, že nastoupí stejnými dveřmi jako my. No, proč ne. Trochu nám tím naruší pořadí, stoupnou si z druhé strany dveří a čekají. Vystoupí poslední cestující z vagónu a potom to začne. Nastupuje jeden člověk, druhý, třetí. Jsem na řadě já, ale v tu chvíli už to jedna z dotyčných seniorek nevydrží a začne se do vlaku vcelku nevybíravě cpát.
Takhle trapně si vynucovat přednost, s tím běžte k šípku
Ustoupím, nebo ne? Budu přehnaně slušný, nebo budu zásadový? Mám vteřinu na rozhodnutí. Rozhodl jsem se pro zásadovost. Ne, nepustím ji. Cpe se tam, ale já dělám to samé. Viditelně jsem silnější i rychlejší. Ví, že tenhle pomyslný souboj prohraje, tak si neodpustí několik poznámek směrem ke mně. O tom, jak my mladí jsme neslušní, neohleduplní, a hlavně nezapomene zdůraznit, že snad vždy platilo, platí a platit bude, že starší lidé mají přece přednost. Cože?
„Takhle trapně si vynucovat přednost, s tím běžte k šípku, milá seniorko,“ odpovídám. Nechápavě se na mě kouká, a tak dodávám, že tohle je fronta, kde jasně platí, že kdo dřív přijde, ten dřív nastupuje. Ne, nejde mi samozřejmě o nějaké místo ve vlaku ani o to, jestli nastoupím o patnáct vteřin dříve, nebo později. Jde mi o to, že nebudu tolerovat něčí neomalené chování.
Jde o princip
Všech patnáct nastupujících cestujících normálně ctilo slušné chování a řadilo se za ostatní. Nikdo neměl potřebu vynucovat si přednost předbíháním. Až tyto dámy, které se na poslední chvíli přiřítí ke dveřím a hned chtějí nastoupit. A kdo je nepustí, ten si něco vyslechne. Je to normální?
Kde tedy mají mít starší lidé, senioři, přednost? Myslel jsem, že je přirozené pustit starší osobu ve chvíli, kdy máme ve frontě rovnocenné pořadí. Když stojí vedle mě stejnou dobu, s úsměvem a gestem jí pokynu, že může jít. Je pro mě naprosto samozřejmé starší osobě uvolnit místo třeba v prostředcích MHD.
Má to tedy platit i ve frontě na autobus při koupi lístků u řidiče? Platí to také u pokladen v supermarketu, kde se tvoří fronta? Co třeba čekárna u lékaře? Tam také budeme kašlat na pořadí a řídit se pravidlem, že starší mají přednost? Ne, všude se bere v potaz pořadí, v jakém jsme přišli. A milá cestující dámo, totéž platí i u dveří vlaku. Že jste dřívějšího data narození, neznamená, že přijdete poslední a budete se hrnout dopředu přes všechny ostatní. Možná vás takhle v minulosti každý pustil, ale to není o slušnosti a vychování, to bylo jen proto, že se s vámi nikdo nechtěl hádat. Takže já ano.
