Článek
Dochvilnost s dětmi? Ne vždy je dosažitelná. I když sám chodím všude včas, s dětmi je to přece jen podstatně komplikovanější. A tak i náš výlet začal trochu stresující cestou na nádraží. Vlak měl odjet za pár minut. Přišli jsme, honem běželi koupit lístky a u pokladny zjistili, že se žádná cesta vlakem nekoná: je prý výluka, a tak budeme muset jet autobusem.
Jeden narvaný
Co se dá dělat. Chtěli jsme jet, tak holt zvolíme jiný dopravní prostředek – to se stává. Jenže místo vlaku s několika vagony přijel jediný autobus. Jakmile jsme do něj vstoupili, bylo jasné, že cesta bude peklo. Ale těch pětadvacet minut snad vydržíme.
Tohle tedy „nádražáci“ pořádně podcenili. Autobus byl narvaný: všechna sedadla obsazená, mnoho lidí stálo. Rozhlížím se a vidím, že přece jen nejsou všechna místa plná. Na čtyřsedadle, kde jsou dvě sedadla proti sobě, sedí jen jedna žena; ostatní místa jsou prázdná. Tak se tam zkusíme usadit.
Volno, nebo obsazeno?
Skrz několik stojících lidí jsme se prodrali až k danému místu – a teprve teď vidím, že to s tou volností sedadel není tak, jak jsem si myslel. Přes dvě sedadla se rozvaluje značně korpulentní dáma. Vzhledem ke své postavě zabírá víc než jedno místo a ležérní polohou to dává najevo. Dobře, já postojím; s někým takovým se mačkat nechci.
A sedadla naproti ní? Ta obsadila její zavazadla – kabelka, kufřík a igelitová taška. Chápu, že se s ní lidé nechtěli pouštět do konfliktu a raději stáli, ale já jinou možnost neměl. Měl jsem s sebou děti a aby stály celou cestu, nebylo by to ani komfortní, ani bezpečné. Opatrně se tedy dámy ptám, zda jsou sedadla volná.
To nepustíte sednout ani malé dítě?
Odpověď? Žádná. Nehnutě sedí, na očích sluneční brýle, dělá, že neslyší. Zaklepu jí na rameno a znovu se ptám. Jen se zavrtí a mlčí. Že by cizinka? Zkusím angličtinu – nic. Autobus se chystá k odjezdu a já začínám být nervózní. „To nepustíte sednout ani malé dítě?“ obořím se na ni. Konečně se něco děje.
Značně naštvaně začne sundávat své tašky ze sedaček; hned na ně posadím obě děti. Autobus se rozjíždí, já stojím u nich a držím se madla.
A dotyčná? Stále apatická, se znuděným a k mému požadavku i naštvaným výrazem. Nevím, co si o sobě myslí, ale i malé dítě ví, že sedadla jsou na sezení a tašky patří do přihrádek nad hlavou nebo pod sedadlo. Bohužel pořád existují lidé, jimž chybí elementární slušnost a ohleduplnost – a většina cestujících se s nimi raději nepřetahuje. Chápu to; sám bych se nejspíš také řídil heslem, že moudřejší ustoupí.
