Článek
Stylů výchovy je mnoho a každý by si měl vybrat takový, který mu vyhovuje. My doma zvolili volnou výchovu, opak toho, co jsem měl já. Byl jsem vychováván spíše autoritářsky a nemyslím si, že to na mě mělo nějaký pozitivní vliv. Tak jsem se rozhodl, že půjdu jinou cestou – cestou volné výchovy. Ale co jsem nečekal, bylo to, jak moc je tento styl trnem v oku.
To nemůžeš dělat
Kdykoli se mě někdo zeptá, jak vychovávám svoje dítě, hned odpovím, že základem mého přístupu je volná výchova. Odpovídám upřímně, tak, jak to je. Nevím, proč bych měl někomu lhát. Naposledy se mě na to ptal můj kamarád Matěj, táta stejně starého syna.
Hned, jak slyšel, že preferuji volnou výchovu, zděsil se. Tvrdil mi, že tohle nemůžu dělat.
e dítě potřebuje autoritu, že mě musí na slovo poslouchat a že fyzické tresty čas od času také nejsou špatné. No, to si úplně nemyslím, pomyslel jsem si svoje, ale nechtěl jsem se dál hádat o tom, jak vychováváme svoje děti. Holt, každý máme nějaké metody a je na každém, co vidí jako ideální.
Nedělej to
Ale Matěj si nedal říct; očividně mu to stále vrtalo hlavou, protože se k mé výchově neustále vracel. A na příkladech mi dával najevo, že se mu to nelíbí. No tak se mu to nelíbí – jeho dítě to není, je moje. Tak ať se o něj nestará, pomyslel jsem si. Až nakonec začal být fakt radikální a promlouvat mi do duše, že volná výchova je k ničemu a měl bych s ní přestat.
Prý není ideální, když dítě může cokoli, že roste jako dříví v lese, když nemá žádné hranice a mantinely a dělá si, co chce, kdy chce a jak chce. Já se na něj jen podíval, usmál se a řekl mu: „To je přece jasné, to mi vadí taky. Ale to není volná výchova.“
Ale je
Snažil se mě přesvědčit, že tohle volná výchova je – že si dítě dělá, co chce. Já se znovu rozesmál a musel ho usměrnit. Ne, volná výchova není to, že si dítě může dělat, co chce. Je to o tom, že dítě je rovnocenný partner, má možnost rozhodovat, autorita tu nehraje přehnanou roli a je kladen důraz na individualitu dítěte.
Pořád je ale nějak usměrňováno, pořád se musí držet určitých pravidel. Jen to není o tom, že rodič má stále a vždy pravdu a že je vše podle něj. Dítě zároveň není středem vesmíru: ví o hranicích a pravidla jsou součástí jeho výchovy.
A Matěj se na mě podíval, jako by vůbec nechápal, o čem je řeč. Tak jsem se mu znovu vysmál a řekl: „Zkus si o tom něco nastudovat. Uvidíš, že aby mělo dítě hranice, nemusí se na něj křičet ani se mu denně dávat na zadek.“
