Článek
Někdy mi připadá, že mým sousedům vadí snad úplně všechno. Kdykoliv vyjdu z domu, mají nějaký problém. Nevím, jestli jenom se mnou, nebo i s ostatními, ale poslední dobou mi to začíná celkem vadit. Hlavně proto, že už si opravdu vymýšlejí naprosté blbosti. Vlastně jim vadí i to, když jdu s odpadky.
Dělá to rámus
Ani ne tak problém s normálními odpadky, jako s tím, když jdu vyhodit prázdné láhve. Ano, přiznám se, těch máme docela dost. Občas si dáme nějaký pivní speciál, ten se nabízí ve skleněných nevratných láhvích, takže tento odpad vytváříme. A když nesu láhev k určenému kontejneru a vhazuji ji tam, tak to pochopitelně hluk udělá.
Ale nedělám to ani brzy ráno, ani pozdě v noci. Prostě to dělám normálně, během dne, jako každý. A že chodím několikrát do týdne? No tak ano, máme větší spotřebu skleněných láhví. Co s tím mám jako dělat? Nemůžu za to, že sklo vydává hluk a že má někdo kontejnery umístěné kousek od okna. To se prostě stává, s tím já nic neudělám, bohužel.
Nechte toho
Jo, dělá to rámus, někdo se toho může leknout, pro někoho to může být nepříjemné, ale co já s tím mám jako dělat? Třídím odpad a házím sklo tam, kam patří. Přesto mě zastavuje jeden a ten samý člověk, který mi vždy vytkne, že to dělat nemám, že ho to otravuje. Vždycky jsem jenom zakroutil hlavou, ale řekl jsem si, že teď bych ho tedy mohl poslechnout.
Pan Ludvík si mě opět, když jsem šel od kontejneru, odchytil, že mu vadí, jak moje házení skla dělá rámus. A že to vadí nejen jemu, ale i jiným lidem v domě. Můj argument? Žádný nebyl – co taky na tohle chcete odpovídat, že? A když jsem nic neřekl, pan Ludvík mi prostě nakázal, abych toho příště nechal.
Jak asi?
Když mi tohle řekl, nechápal jsem, čeho chce jako docílit. Tak se na něj podívám a říkám mu, jak to mám asi udělat, když mám odpad a potřebuji ho vyhodit? „To je vaše věc,“ reagoval. No, dobrá, řekl jsem si, tak já to tedy nějak udělám. A taky udělal.
Za dva dny, když jsem šel s láhvemi, zastavil jsem se u dveří pana Ludvíka a položil je k nim, vedle jeho obuvi. A vrátil jsem se domů. Druhý den tam láhve nebyly. A potom jsem je tam za pár dní dal znovu – a zase zmizely. A takhle ještě dvakrát. A když jsem se chystal toto udělat zase, pan Ludvík asi číhal za dveřmi, protože je hned otevřel, jakmile slyšel, že láhve pokládám na zem.
Začal se rozčilovat, co jako dělám, ať ty láhve nosím, kam patří, ať je nosím do kontejneru. „Opravdu?“ tázal jsem se pro jistotu. A prý opravdu. No dobrá, tak jsem je zase začal nosit do kontejneru a představte si, najednou už byl klid.
