„Vezeš malé dítě, tak na to pořádně šlápni,“ spílal jsem loudajícímu řidiči

Jako každý den jedu do práce. Cesta pohodově ubíhá, dokud nedojedu pomaleji jedoucí auto. Už z dálky je jasné, že jede výrazně pomaleji, než je povolená rychlost. Blížím se k němu znatelně rychle, a tak sundám nohu z plynu a později musím i přibrzdit. Podívám se na tachometr a ručička se drží kolem sedmdesátky.

V místě, kde je povolená rychlost 90 km/h. Ne, není noc, neprší, nesněží ani nehrozí ledovka. Je krásné ráno, sucho, dokonalá viditelnost. Ideální podmínky pro jízdu, není sebemenší důvod, proč by někdo musel jet tak výrazně pod povoleným rychlostním limitem. Tohle už vyloženě zavání přestupkem. Ano, mluvím o příliš pomalé jízdě. Když je zcela bezdůvodná, může se trestat. Bohužel se to skoro vůbec neděje. Škoda.

Budu trochu radikální, ale zastávám názor, že kdo se bojí, ať nejezdí. Chápu obavy za mokra, na sněhu či v jiných nepříznivých podmínkách. To je přirozené – přizpůsobit jízdu vyžaduje zákon. Ale když je jasno, sucho a krásně, proč, proboha, jet pomaleji, než dovoluje zákon? Není k tomu sebemenší důvod.

Pokud se někdo bojí, ať využije spolujízdy, taxi nebo vlak či autobus. Ale ať nesedá za volant. Ne, nejsem žádný spěchálek; jestli přijedu někam o pět minut později, je mi celkem jedno. Jde o princip, o ohleduplnost k ostatním. Nikdo nemá talent na všechno, a pokud se někdo bojí jezdit, ať holt za volant nesedá. Jednoduché.

Už brzdil nejenom mě, ale i několik dalších aut, která se za nás postupně zařadila. Nespokojeně se za ním ploužím a skrz zadní okno vidím, že má na zadních sedačkách dětskou sedačku a v ní potomka. O důvod víc, proč by měl šlápnout na plyn. Ode mě mu žádné nebezpečí nehrozí, udržoval jsem si dostatečnou vzdálenost a nijak neriskoval. Ale u ostatních to bylo jinak.

Fronta aut se za touto „brzdou provozu“ prodlužovala a bylo jasné, že to někteří nevydrží. A tak to začalo. Nejprve agresivní předjíždění, následně se někteří jedinci za tímto „šnekem“ nalepili až na jeho zadní nárazník. Následovalo troubení, blikání a opět agresivní předjíždění i na plné čáře. Vše jen proto, aby se před něj dostali. Aby se nemuseli táhnout za někým, kdo jede sedmdesát tam, kde může jet devadesát.

Za chvíli už docházela trpělivost i mně. Zvlášť když jsme projeli několik vesnic, kde jeho „maximálka“ byla 40 km/h. A za cedulí to vytáhl na svých obvyklých 70 km/h. „Vezeš dítě, tak na to pořádně šlápni,“ spílal jsem loudajícímu řidiči. Už i já jsem cítil potřebu se před něj dostat – i za cenu nějakého ostřejšího manévru, nedodržení vzdálenosti, takzvané myšky, nebo porušení rychlosti či plné čáry.

A nic z toho by se nemuselo stát, kdyby na to opravdu šlápl. Kdyby jel v obci padesát a mimo obec devadesát. Tak, jak se má. Ani já, ani spousta dalších bychom neměli potřebu porušovat předpisy či obhajovat svou krátkodobou agresivní jízdu. Holt, ne vždy je přehnaně opatrná jízda ku prospěchu. Vyvolává mnohem víc nebezpečných situací, než když člověk jede normálně. A pokud se o své dítě bojí, platí pořád to, co jsem psal výše. Mohou jet vlakem nebo autobusem.

Zdroj: https://www.kurzy.cz/zakony/361-2000-zakon-o-silnicnim-provozu/paragraf-18/