Článek
Vztahy pronajímatelů a nájemců nejsou vždy ideální. Na jedné straně stojí pronajímatel – majitel domu nebo bytu, který se rozhodne nabídnout ho někomu, kdo hledá bydlení. Na straně druhé stojí nájemce – ten, co hledá bydlení. Vztahy mezi nimi následně upravuje mnoho věcí. Slušnost, etika, sepsaná smlouva, ale i tuzemské zákony.
Smlouva není nad zákon
Bylo by jednoduché napsat si do smlouvy cokoliv a potom to vyžadovat. To bychom ale nemuseli mít žádné zákony, protože každý by si mohl s druhým člověkem domluvit, co chce a jak chce. Na jednu stranu ideální věc. Není přece nic špatného na tom, domluvit si doslova cokoliv. Pokud na to druhá strana dobrovolně přistoupí, je to ideální stav. Z pohledu našich zákonů to ale až tak jednoduché není. Každý smlouva musí odpovídat i tomu, co dovolují nebo zakazují zákony. Pokud je to jinak, může být její konkrétní část neplatná.
Jak je to se zvířetem?
Často je sporem zvíře. Nájemce ho má, pronajímatel ho doma nechce. Z logiky věci by se zdálo, že dle hesla „můj dům, můj hrad“, můžu smluvně zakázat zvíře ve své vlastní nemovitosti. Z pohledu zákona je to ale jinak. Pronajímatel nájemci zvíře zakázat nemůže. Takže ať se do smlouvy napíše cokoliv, nemá to oporu v zákoně.
Tedy, i když ve smlouvě pasáž o zákazu zvířat bude, nemusí si z ní nájemce dělat těžkou hlavu. Zákon je v tomto případě na jeho straně a majitel nemovitosti ostrouhá. Do jeho hesla „můj dům, můj hrad“, měrou výraznou zasáhl stát.
Výběr není zakázaný
Naštěstí stát stále ještě nezasahuje do toho, komu pronajímatel byt pronajme. Tedy s kým sepíše smlouvu. Tedy, abych byl konkrétní, pronajímatel se nesmí dopustit klasické diskriminace, například z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství…
Je ale pořád jen a pouze na něm, koho si do nemovitosti nakonec vybere. A že dá přednost někomu, kdo zvíře nemá? To je přece zcela na jeho uvážení a je to čistě jeho soukromá věc. Kritérium a klíč výběru vhodného nájemce pochopitelně není povinen nikomu sdělovat. A že byl vybrán zrovna ten, co žádná zvíře nemá? Klidně náhoda…
Snad si ho nekoupí
Pronajímatel z toho ale nevybruslí zcela. To, že nájemce nemá zvíře v době sepsání smlouvy ještě neznamená, že si ho nemůže pořídit později. Tím se ale opět dostáváme k tomu, že mu to žádná smlouva nezakazuje a zákon je na jeho straně. Pronajímatel v tu chvíli začíná znovu tahat za kratší provaz.
