Článek
Jsem ohleduplný lyžař, dávám pozor na sebe, na ostatní i na sportovní výbavu. A to jak ve chvíli, kdy jedu na svahu, tak pochopitelně i ve chvíli, kdy stojím ve frontě. Ale prostě někdy se stane, že člověk někomu jinému trochu najede na lyži nebo mu ji přišlápne.
Běžná fronta
Kdo někdy lyžoval a kdo někdy byl ve frontě, ten prostě ví, že se někdy stane, že jeden přišlápne druhému lyže, že mu na ně stoupne, že mu na ně najede. Nikdo z toho nedělá žádnou vědu. Stejně jako z toho, že se tam třeba občas přiřítí také nějaké dítě, které přes tu výbavu přejede.
Ano, stojí tisíce, klidně i desetitisíce, ale pořád to jsou de facto jen dvě prkénka. A kdo lyžuje, ten moc dobře ví, že si je prostě otluče tak jako tak. V oblouku, když má nohy u sebe, při pádu, když mu lyže vypnou. Takže kdo je nemá otlučené, poškrábané, ten možná vůbec nejezdí.
Co si to dovolujete?
A nedávno jsem byl lyžovat i já. Ve frontě jsem se trochu zakecal, posouval jsem se dopředu a mírně, opravdu mírně, jsem najel na lyži pána přede mnou. Hned jsem si to uvědomil, sundal jsem svou lyži z jeho. Ale bylo už pozdě. Hned se na mě otočil, hned se na mě obořil a začal halekat, co si to jako dovoluji, co že to dělám.
„Co mi najíždíte na lyže, chcete mi je zničit?!“ vykřikl na mě. Teď jsem si říkal, že má asi nějakou špičkovou výbavu a opravdu je na ni háklivý. Podíval jsem se dolů, uviděl, na čem stál, a hned jsem se začal smát na celé kolo. A říkám mu: „Na té vaší už snad nic zničit nejde, ta má nejlepší roky dávno za sebou.“
A opravdu: měl lyže, na kterých jsem já začínal jako kluk. Dneska mají cenu sotva pár stovek korun, možná ani to ne. Takže jsem moc nechápal tu přehnanou reakci na to, že tam dost možná bude mít malinkatý škrábaneček. Na těch lyžích, co měl, to opravdu ničemu nevadí. Vlastně ono to nevadí na žádných — lyže nejsou na krásu, ale na jízdu.
