Článek
Neříkám, že se nějak přehnaně bojím nemocí. Ale není to nic příjemného. Člověku není dobře, nemůže se věnovat svým koníčkům a zálibám, je mu na nic, nemůže chodit do práce ani sportovat. Prostě je na pár dnů, někdy i týdnů, zcela vyřazen ze svého života. Já si teď nemocí prošel a musím říct, nechci to opakovat.
Běž na nemocenskou
Jsem typ člověka, který se snaží být ohleduplný, který myslí na ostatní. A to i v tom smyslu, že když jsem nemocný, tak prostě nepůjdu do práce. Půjdu k doktorovi a zůstanu doma. Ne každý to ale tak má. Jeden z mých kolegů na tohle vyloženě kašle. Když přišel do práce viditelně nachlazený, s rýmou, kašlem a teplotou, snažili jsme se mu vysvětlit, že se má sbalit a jít domů.
A on? V žádném případě. To je prý jen drobné nachlazení, nic, co by nevyřešil kapesník a léky na teplotu. A nakažení? Prý se bát nemusíme, určitě se nemůže nic stát. No, a jak to dopadlo, už víme. Díky tomu, že on tam seděl s červeným nosem, rýmou, kašlem a teplotou, jsme za pár dní měli všichni stejné příznaky. Náhoda? Určitě ne.
Zůstali jsme s minimem peněz
A co jsme udělali my? To, co by měl udělat každý normální zaměstnanec, každý normální člověk. My jsme prostě do práce nešli, zavolali jsme vedení, že jsme nemocní, že jdeme k doktorovi. A šli jsme na nemocenskou. Ne proto, že bychom to v práci nezvládli. V tom měl kolega pravdu, trocha prášků a člověk nemá problém v kanceláři pracovat. Ale my jsme radši zalezli do postele.
A za tuto naši zodpovědnost jsme taky byli náležitě odměněni. A to tím, že jsme pobírali jenom 60 % toho, co bychom brali v práci. Jasně, nic jsme nedělali, ale na to se výdaje neptají. Hypotéky, půjčky, náklady na život, energie, děti… To vše je třeba platit bez ohledu na to, jestli ležíme v posteli, nebo chodíme do práce. A tím, že jsem skončil v posteli, jsem se najednou dostal na cca polovinu toho, co bych dostal normálně.
Jeho omluva byla k pláči
Po týdnu jsem zase šupajdil do práce. Takže ten výpadek naštěstí nebyl nijak dlouhý. Ale přece jenom, člověk o dost tisíc kvůli tomu přijde. A tak jsem byl i rozhodnutý, že si kvůli tomu kolegu podám. A taky jsem na něj hned nastoupil s tím, že mu pěkně děkuji. Že mě nakazil, já onemocněl a musel jsem zůstat doma. A bral jenom 60 procent normálního platu. Takže se budu muset dost uskromnit.
Čekal jsem nějakou omluvu, ale takovou ne. Řekl mi sice promiň, ale hned dodal, že já to určitě nějak zvládnu. Že mám zcela jistě našetřené nějaké peníze, tak z nich můžu ten výpadek pokrýt. To, že on nemá, a tak bude chodit do práce i v nemoci. A to nevadí, že nás zase můžeš nakazit, ptám se ho. Prý ne, on potřebuje z něčeho žít a my můžeme sáhnout do rezerv, takže v tom je prý ten rozdíl. A já nevěděl, zda brečet, nebo se smát. Takže já si dělám rezervy proto, abych toleroval neohleduplného kolegu, skvělé.
