Článek
Nárůst politické polarizace vidíme dnes a denně. Zatímco v dřívějších dekádách byla vítězství obskurních populistických politiků spíše výjimkou, v posledních letech si na tento pohled musíme zvykat. Od Brexitu a zvolení Donalda Trumpa, přes Orbánovo vítězné tažení v Maďarsku až po opětovný návrat Roberta Fica na Slovensku. Obvykle se za hlavní příčiny těchto volebních úspěchů považuje rozmach sociálních sítí, dezinformace nebo více či méně oprávněný pocit frustrace nemalých částí společností, které na zvyšování životní úrovně slibované globalizací stále čekají.
Tyto faktory k vítězstvím populistů skutečně přispívají, a staly se proto oprávněným předmětem diskuse ve veřejném prostoru. Pro lepší pochopení příčin populistického trendu bychom však neměli zapomínat ani na další díl skládačky: úpadek tradičních médií – televize, rádia nebo tištěných novin.
Jsou to právě tradiční média, která bývají trnem v oku diktátorům, autokratům nebo demokraticky zvoleným populistům. Jaký je tedy vlastně jejich vliv na náš každodenní život? Většina z nás si roli tradičních médií spojuje především se zpravodajstvím, tedy rozšiřováním ověřených informací v publiku. To je samo o sobě pro populisty ohrožující, protože šíření ověřených informací omezuje možnosti jejich demagogické rétoriky, a veřejnosti naopak umožňuje nachytat populisty při lži. Ověřené informace samozřejmě může šířit kde kdo. Tradiční média, která jsou v dané společnosti všeobecně známá, však poskytují tomuto šíření informací jednu unikátní vlastnost: sdílenou znalost.
Adam a Barbora
Zkusme si představit následující scénáře. Adam a Barbora chodí každý den do práce a domů se vrací navečer. Adam ví, že jeho kamarádi používají Twitter (X), a stejně jako oni jej i dnes večer otevře. Zde se dozví z profilu svého oblíbeného publicisty o zapletení vládního politika do korupční kauzy. Barbora se naproti tomu podívá na zprávy v televizi tak jako většina jejich kamarádek. Z televize na ni mluví známá reportérka o případu korupce, který se týká jiného politika. Adam i Barbora se další den setkají se svými známými. Jak se budou lišit znalosti daných informací v komunitě lidí kolem Adama a Barbory?
Začněme u Adama a jeho kamarádů. Adam ví o korupčním skandále vládního politika. Dále také ví, že se o něm dozvěděl ze sociální sítě, která však servíruje různý obsah různým lidem. Adam si tím pádem uvědomuje, že neví, jaké informace získali z Twitteru jeho kamarádi. Stejně tak to má každý z kamarádů. Pakliže při konverzaci dojde řada na toto téma, mohou se lišit nejenom názory každého z party kamarádů na tuto kauzu, bude lišit samotná znalost faktů – Adam neví, co vědí ostatní, a jejich názory na stejnou kauzu se právě proto mohou zcela minout.
Šíření informací u Adama a jeho kamarádů
Barbora naproti tomu ví o korupčním skandálu jiného politika. Kromě toho také ví, že se o něm dozvěděla z televize, na kterou koukají i její kamarádky. Ke všem se tedy dostala stejná sada informací a všechny vzájemně vědí, že tyto informace mají. Jejich názory na danou kauzu se mohou vzájemně lišit, ale všechny vycházejí ze stejného souboru informací.
Šíření informací u Barbory a jejích kamarádek
Rozdíl mezi těmito dvěma případy se dá shrnout jednoduše: Adam neví, co vědí jeho kamarádi, a tato neznalost je v jeho skupině vzájemná. Naopak Barbora ví, co vědí její kamarádky, a tuto znalost mají všechny ve skupině.
Fenomén, který nastává ve skupině Barbory, se v literatuře označuje jako takzvaná sdílená znalost. Právě sdílená znalost nám umožňuje spolu komunikovat a chápat, co si kdo představuje pod pojmy, které používá. Korupční skandál v řeči Adama bude mít jiný význam než stejný pojem použitý Barborou.
Tento rozdíl nemusí být tak nápadný při osobní konverzaci skupiny přátel. Význam sdílené znalosti je však poměrně patrný v online komunikaci, především na sociálních sítích. Právě tam se často setkáváme s názory lidí, kterým nerozumíme. Jsou to často názory lidí, jejichž obsah sociálních sítí se od toho našeho výrazně liší.
Popsaný tak příklad ilustruje, že pro vzájemné porozumění a nižší míru polarizace názorů není nutně zásadní, který informační zdroj poskytuje ,,pravdivější‘‘ informace. Zásadní je, zda je znalost informace sdílená. A právě zpravodajství poskytované tradičními médii, na rozdíl od toho dávkovaného skrze sociální sítě, sdílenou znalost umožňuje. Právě tradičním médiím tak vděčíme za společné představy o světě, v němž žijeme.
