MDŽ: Květiny místo spravedlnosti – ženy stále bojují o rovnost

Často tento den odbydeme lacinou kytkou ze supermarketu, ještě častěji ho ale spíš rovnou zavrhneme, buď jako moc komunistický, nebo jako moc americký. A nebo prostě nepotřebný. Každému podle svého gusta. Původní význam MDŽ už vyčpěl, s existujícími ženskými právy jsme se spokojili a bereme je jako samozřejmost. Nahlédneme-li však pod povrch, zjistíme, že realita není zdaleka tak dokonalá.

Začněme pěkně zostra. Za nejvíce alarmující považuji obrovskou toleranci české společnosti (a to včetně té odborné) k násilí na ženách. V médiích se dočítáme o desítkách případů, kdy násilníci odcházejí od soudu domů s podmínkami. Sice znásilňovali ženy nebo mladistvé dívky, ale dosud nebyli trestaní, takže jde vlastně o slušné občany a takové přece nebudeme zavírat do vězení.

Pár příkladů z médií:

Podmíněný trest je uložen téměř 50 % všech pachatelů znásilnění, kteří se dostanou k soudu.1 Když se řekne znásilnění, představí si většina společnosti podnapilou dívku v minisukni vracející se z klubu v půl třetí ráno, která je znásilněna někde v zadní uličce u popelnic a vlastně si toho druhý den ani moc nepamatuje. Většina znásilnění ale vypadá diametrálně odlišně a v drtivé většině případů nejde o anonymní náhodné pachatele, nýbrž o obětem dobře známé muže. Jsou to často otcové, dědečkové, nevlastní rodiče nebo partneři a manželé.2

Proč tedy soudci posílají pachatele druhého nejzávažnějšího trestného činu na svobodu s podmínkou? Je naše společnost tak sexistická, že stále vnímá ženy jako podřadné, provokující a v podstatě trest zasluhující? Nebo si soudci snad jen připravují precedentní půdu na to, kdyby se jednou sami ocitli na lavici obžalovaných? Než vinu okamžitě svalíte právě na soudce, zkuste si vzpomenout na to, jak společnost často relativizuje oběti znásilnění, zpochybňuje důvěryhodnost jejich výroků, dobu uplynulou od znásilnění k nahlášení, případně zlehčuje její utrpení poukazováním na nevhodný oděv nebo konzumaci alkoholu. Alkohol je totiž často polehčující okolnost jen na straně pachatele, nikdy na straně oběti. A teď si položte tutéž otázku znovu.

Jenže tohle stále není všechno. Vedle sexuálního násilí nám v Česku bují také násilí domácí. Statistiky ukazují, že psychické domácí násilí zažila v ČR každá druhá žena, obětí fyzického násilí je pak každá pátá žena3. Domov by měl být pro každého člověka tím jedním místem, kde se bude cítit v bezpečí. V průměru to tak ale není pro každou čtvrtou ženu.

I přesto, že ženy tvoří více než polovinu českého národa4, jejich hlas dlouhodobě není slyšet a jejich práva nejsou chráněna. Jako oběti jsou ženy bagatelizovány, samy obviňovány a zesměšňovány. A naši zákonodárci? Čas od času dojde k určité aktualizaci trestního nebo občanského zákoníku ve snaze vylepšit postavení oběti v trestním nebo v občanskoprávním řízení (viz např. 45/2013 Sb. Zákon o obětech trestných činů, redefinice znásilnění v trestním zákoníku nebo novelizace občanského zákoníku zavádějící jednotnou definici domácího násilí a posilující práva a ochranu oběti), většinou na nátlak neziskových lidskoprávních organizací. Jenže když dojde na další kroky, jednají naši zákonodárci spíše kontraproduktivně. Místo Istanbulské úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách schválí raději Vatikánskou smlouvu, která spolehlivě přikryje násilníky a už tak zranitelné oběti zanechá bezbranné. Tváříme se, že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, protože naše legislativa a její vymáhání je dostačující (vzhledem k výše zmíněným statistickým datům si toto tvrzení neumím docela dobře odůvodnit) a na druhé straně, jako národ hrdých ateistů, uzavřeme smlouvu s Vatikánem, která dovolí naprosto legálně nehlásit, a ergo pomáhat krýt, závažnou trestnou činnost. Budoucím voličům a voličkám doporučuji důkladně prostudovat, jak pro Vatikánskou smlouvu hlasovali jejich poslanci5.

Změnu nemůžeme vyhlížet ani z jiných světových stran, ženská práva jsou omezovaná celosvětově a velkým červeným vykřičníkem by pro nás mělo být současné dění v USA. Svého času bašta svobody a demokracie se nyní pod vlivem ultra konzervativců snaží o degradaci žen zpět na úroveň nechvalné známého německého 3K (Kinder, Küche, Kirche, tedy Děti, Kuchyň, Kostel). Začalo to omezováním práv žen na interrupce, zrušením vládních webových stránek o ženském zdraví a reprodukci6 a pokračuje to aktuálně velmi rezonujícím osvobozením bratrů Tateových z rumunského vězení a jejich transportem do USA (bratři Tateovi jsou obžalování ve Velké Británii a Rumunsku za obchod s lidmi a znásilnění, a jsou známí svým nebezpečným misogynním postojem, který aktivně propagují na sociálních sítích)7.

V roce 2025 stále musíme bojovat za ženská práva v civilizovaných demokratických zemích. To je nejen smutné, ale také bizarní. Ženská práva jsou lidská práva a naopak. Nepřestává mě překvapovat, jak jsou ženy stále považovány za méněcenné a jejich potřeby marginalizovány. Tvoříme polovinu populace a zasloužíme si rovné zacházení. Samozřejmě, ženy a muži nejsou stejní, nemají být stejní. Ke každému ránu patří noc, ke každému jinu patří jang a k rovnováze většiny živočišných druhů patří samec a samice, muž a žena. Nechceme tyto rozdíly mazat. Ani jedna strana však není lepší než ta druhá. Potřebujeme se navzájem.

Kytka a bonboniéra jsou příjemná pozornost, ale víc bychom ocenily, kdyby se s ženami jednalo jako s rovnocennými lidskými bytostmi, kterými bezesporu jsou.

Zdroje: