Článek
Ale tehdy jsem tomu nedávala jméno. Děti přece nevědí, co je nespravedlnost – jen cítí, když je něco bolí. A mě bolelo, že i když jsem se snažila sebevíc, nikdy to nestačilo.
Můj bratr byl hvězda rodiny. Ne proto, že by byl výjimečně chytrý nebo talentovaný – prostě byl kluk. Dědic jména, pýchy, budoucnosti. Táta v něm viděl pokračování rodu, máma v něm viděla chlapečka, kterého si vysnila. Já byla… navíc. Hodná holka, která neměla být slyšet.
Když jsme byli malí, dostával bratr nové věci. Já oblečení po sestřenici. On měl vlastní pokoj, já se dělila s babičkou. On dostal kolo, já knížku s věnováním. Nikdy to nebylo vysloveně kruté – prostě „to tak bylo“. A já to přijala. Dlouho.
Ve škole mi šly známky lépe než jemu. Ale pochvalu dostal on – „protože se tak snaží“. Já dostala jen pokývnutí hlavou. On mohl zlobit, být hlučný, drzý. Já musela být vzorná. Jinak by mě „nikdo neměl rád“.
Nejvíc mě ale bolelo to ticho. To, že mě nikdy nikdo opravdu neposlouchal. Když jsem chtěla vyprávět, co se mi stalo ve škole, máma už krájela večeři a řekla: „Teď ne, zeptej se tátu, jak se měl v práci.“ Když jsem chtěla ukázat obrázek, táta přepínal kanály a odpověděl „hezkej, dej ho mámě“.
A tak jsem se naučila neobtěžovat.
Myslela jsem, že to přejde. Že až budu dospělá, až si něco dokážu, konečně mě uvidí. Vystudovala jsem s vyznamenáním, sama si našla práci i bydlení. Bratr dvakrát přerušil školu, ale i tak mu táta pomohl sehnat místo ve firmě svého známého. Dostal auto. Já gratulaci esemeskou.
Nějak jsem si zvykla být ta, co „nepotřebuje tolik pozornosti“. Ale jednoho dne mi terapeut řekl větu, která mě úplně zastavila:
„To, že jste to zvládla sama, neznamená, že jste to nepotřebovala.“
Najednou jsem viděla své dětství jinak. Ne jako sourozeneckou rivalitu, ale jako celoživotní boj o viditelnost. O právo existovat nejen jako dcera, ale jako člověk.
Dodnes si pamatuju, jak mi máma jednou – v afektu – řekla: „Ty jsi vždycky byla hodná, na tebe jsme se mohli spolehnout.“ A já pochopila, že jsem si tuhle roli nikdy nevybrala. Byla mi přidělena. A nesla jsem ji tiše, s úsměvem, protože jinak bych nedostala vůbec nic.
S bratrem máme dnes zdvořilý vztah. On nechápe, proč se občas odtahuju. Vždyť jsme prý měli stejné dětství. Ale my dva jsme v tom domě žili úplně jiný život.
Dnes už vím, že moje hodnota není v tom, jak málo obtěžuji. A že pozornost, láska a slova uznání nejsou odměna za výkon – jsou základ. A já si je konečně začínám dopřávat. Sama. A nahlas.
