Článek
Marek byl pozorný, zábavný, měl úspěšnou firmu, všichni o něm mluvili jako o „zlatém chlapovi“. Naše seznámení bylo jako z romantického filmu — potkali jsme se na konferenci, kde jsem dělala asistentku. On byl řečník, charismatický, klidný, sebejistý. Během týdne mě pozval na večeři, za měsíc jsme spolu bydleli. A za rok si mě vzal.
Byla jsem omámená. Marek mi každý den říkal, jak jsem výjimečná. Nosit domů květiny bylo u něj běžné, uměl mě překvapit snídaní do postele, nebo mě vzít o víkendu spontánně na wellness. Připadala jsem si jako ta nejšťastnější žena pod sluncem. A tak jsem odmítala poslouchat drobné varovné signály. To, jak ošklivě mluvil o své bývalé. Jak byl naštvaný, když jsem se zdržela s kamarádkou. Jak mě přesvědčoval, že „pracovat po svatbě nemá smysl, když se o mě postará“.
Po svatbě se všechno změnilo. Až děsivě rychle.
Začalo to drobnostmi. Že jsem moc dlouho telefonovala s mámou. Že jsem špatně vyprala jeho košili. Že jsem byla příliš unavená na sex. Vždycky se tvářil, že mu tím ubližuju. Že ho zraňuju. A já jsem se omlouvala. Cítila jsem se provinile, i když jsem vlastně nevěděla proč.
Pak přišlo omezování. Nemohla jsem jet na víkend s kamarádkami, protože „už jsem přece vdaná“. Nechtěl, abych chodila do práce, a postupně mi začal dávat „kapesné“, které kontroloval. Když jsem chtěla jít ven, začal mít migrénu, aby mě donutil zůstat doma. A já zůstala. Z lásky.
Jednou mě přistihl, jak píšu sestře, že u nás doma není všechno ideální. Naštval se tak, že rozbil telefon o zeď. Další den mi koupil nový. A obrovskou kytici. „Já jen nechci, abys o nás říkala věci, které nejsou pravda,“ šeptal mi.
A já tomu chtěla věřit.
Jenže postupně jsem se přestávala poznávat. Byla jsem jako pod sklem. Mlčela jsem. Smála se, když to čekal. Oblékala se, jak chtěl on. Přestala jsem se malovat, protože říkal, že vypadám jako „něco, co nejde brát vážně“. Když jsem se mu chtěla postavit, řekl, že jsem nevděčná. Že mě miluje, ale mám štěstí, že se mnou vůbec je.
A já mu věřila.
Nevím, kdy přesně se zlomilo něco ve mně. Možná to bylo tehdy, když mi zakázal jet za nemocnou babičkou, protože „v rodině toho bylo už dost“ a „teď je čas na nás“. Možná to bylo, když mi došlo, že už půl roku nikomu nepíšu, nikoho nevídám a všechno hlásím jako malé dítě.
Moje sestra to viděla první. Přišla ke mně neohlášeně a já otevřela dveře jako stín. Neřekla nic, jen mě objala. A já se rozbrečela. Hodinu. Možná dvě. Možná poprvé od svatby jsem cítila, že ještě existuje někdo, kdo mě opravdu slyší.
Trvalo mi další dva měsíce, než jsem odešla. A další půlrok, než jsem sebrala odvahu to říct nahlas: byl manipulátor. Ne fyzicky, ale duševně. Od začátku si mě připravoval jako scénář. Rozehrál hru, kde jsem měla hrát roli dokonalé manželky – tiché, poslušné, obdivující. Svatba nebyla konec, byla začátek. Jeho vítězství.
Dnes jsem jinde. Pomalu znovu nacházím samu sebe. Pracuju. Usmívám se. Snažím se přestat se nenávidět za to, že jsem to tak dlouho neviděla. A hlavně – že jsem si myslela, že láska znamená vzdát se sebe sama.
Neznamená.
