Článek
Tatry mě nelákaly a myšlenka být tři dny v horách bez signálu mi připadala jako trest.
Šlo jen o školní výlet, povinnost v deváté třídě, kde jsme se měli jako třída „lépe poznat“ před koncem základky.
Na nádraží mi otec zamával s obvyklou frází: „Dávej na sebe pozor.“
Byl to jeden z těch vztahů, kde se víc mlčí, než mluví.
Žádné hádky, ale ani důvěra. Fungovali jsme vedle sebe, ne spolu.
Na výletě všechno běželo podle očekávání. Turistika, nocleh v chatě, smích v pokojích a večerní hry s učiteli. Všichni se bavili. Jen já si připadal trochu mimo.
Ne proto, že by mě ostatní vyřazovali – spíš jsem sám nevěděl, co hledám.
Poslední den začalo hustě pršet. Všichni byli unavení a nervózní, autobus měl zpoždění.
Nakonec jsme vyrazili až večer. Mokří, promrzlí a zticha.
Někde za Žilinou mi došel mobil. Ne že bych měl komu psát – ale ten moment, kdy obrazovka zhasla, byl zvláštní. Jako když se ti vypne poslední spojení s okolním světem.
A pak jsem si všiml, že se vedle mě v autobuse uvolnilo místo.
Do ruky jsem vzal propisku, kterou jsem našel v batohu, a začal si do notýsku psát.
Nic konkrétního. Jen myšlenky. A najednou to přišlo: první věta zněla:
„Nevím, jak s tebou mluvit. Ale chtěl bych to umět.“
Byl to dopis pro tátu.
Bez adresy, bez plánu mu ho někdy dát.
Jen upřímné řádky o tom, co mě štve, co mi chybí, jak jsem nikdy neslyšel „jsem na tebe pyšný“, ale jak jsem ho vlastně celý život obdivoval.
Psal jsem celou cestu.
Dopis skončil na dvou stránkách.
Doma jsem ho strčil do šuplíku. Měsíc jsem na něj ani nesáhl.
Až jednou, když jsme spolu jeli autem a v rádiu nebylo co poslouchat, jsem ho vytáhl.
„Tati… můžu ti něco přečíst? Ale nechci, abys mi skákal do řeči.“
Souhlasil.
A já četl.
Ticho, které následovalo, bylo těžké.
Myslel jsem, že ho urazím. Že nic neřekne.
Ale když jsme zastavili, položil mi ruku na rameno a řekl jen:
„Díky. Taky jsem to neuměl. Ale můžeme začít teď.“
Od té doby se to změnilo. Nemáme ideální vztah – ale máme vztah.
Voláme si. Říkáme si, co cítíme, i když někdy neohrabaně.
A když někam jedeme, už nesedíme vedle sebe mlčky.
Nevím, co by se stalo, kdyby tenkrát nepršelo.
Možná bych nikdy ten dopis nenapsal.
A možná bych se pořád díval na tátu jako na někoho, koho nikdy nepochopím.
Ale dnes vím, že i mlčení se dá prolomit – když se odhodláš napsat první větu.
