Článek
„Jiří S., poslal vám žádost o přátelství.“
Hned jsem věděla, kdo to je. Učitel na gymnáziu. Češtinář. Ten, co nás nutil číst básně nahlas, i když jsme se styděli. Ten, který měl pro někoho charisma, ale mě děsil.
Nevěděla jsem, jestli žádost přijmout. Ale něco mě nutilo kliknout na „Přijmout“.
Za pár minut přišla zpráva.
„Dobrý den, vzpomněl jsem si na vás. Byla jste vždy vnímavá. Napsala jste tehdy jednu slohovku, kterou si pamatuju dodnes.“
Ta věta mě bodla. Vzpomněla jsem si přesně, o čem jsem tehdy psala. O dívce, která chtěla křičet, ale všichni ji žádali, ať je potichu.
Tenkrát mi napsal pod sloh:
„Velmi silné. Vy se jednou v životě probudíte.“
Nevím, jestli jsem to tehdy brala jako kompliment, nebo výsměch.
Na střední jsem nebyla oblíbená. Tichá, trochu při těle, s věčně zarudlým obličejem.
Když se mi chtělo plakat, říkala jsem si, že vydržím do přestávky. Když jsem chtěla domů, vydržela jsem do zvonění. A když jsem se chtěla někomu svěřit… nebyl nikdo.
A právě učitel S. si mě oblíbil. Chválil mě přede všemi. Ptal se mě na názory. Dával mi knížky „jen tak“. Ze začátku to znělo jako sen. Být konečně někým vidět. Ale později to přerostlo v něco jiného.
Dlouhé pohledy. Doteky na zádech, když procházel mezi lavicemi. Pozvání, abych po škole zůstala „ještě chvíli probrat sloh“.
Nikdy mě přímo nenapadl. Ale něco ve mně vědělo, že to není v pořádku.
Roky jsem o tom nemluvila. Ani sama se sebou. Byla jsem přece „ta oblíbená“. Všichni říkali, že mi závidí. Ale nikdo nevěděl, jak moc jsem se bála. Jak moc jsem se styděla. A jak jsem si myslela, že je to možná moje chyba.
Když mi teď po letech napsal, rozklepaly se mi ruce.
„Pořád píšete? Měla byste. Byla jste citlivá duše.“
Neodpověděla jsem. Ale ten večer jsem poprvé otevřela poznámky v mobilu a začala psát. O sobě. O něm. O tom, co se stane, když se hranice překročí tiše, bez křiku.
Napsala jsem mu jednou větou:
„Děkuju, že jste se ozval. Díky vám jsem si vzpomněla, co jsem celý život dusila.“
Zablokovala jsem ho. A pak jsem plakala. Ne ze smutku. Z úlevy.
Protože vzpomínky se někdy derou zpátky ne proto, aby nás zlomily. Ale aby nás konečně osvobodily.
Dnes už se nebojím být slyšet. A píšu. Možná to není krásné. Ale je to moje. A už to neschovávám.
