Článek
„Tam nepůjdu,“ řekla pokaždé, když jsem ji poslala pro ponožky do komory pod schody. Byla to malá místnost bez oken, plná krabic a starých věcí. Nic zvláštního. Smála jsem se tomu, říkala jsem si, že děti mají fantazii.
Jenže ten strach se zhoršoval.
Začala se té části domu vyhýbat obloukem. Když šla chodbou, zrychlila krok. V noci se budila s pláčem a opakovala stále dokola:
„On tam stojí. Nehýbe se. Čeká.“
Když jsem se ptala, kdo „on“, jen zavrtěla hlavou.
„Nesmím to říct. Pak by se přiblížil.“
Jednou jsem ji našla stát u dveří komory. Stála úplně strnule, ruku nataženou ke klice, oči plné slz.
„Mami,“ zašeptala, „on dneska dýchá blíž.“
Tehdy mi poprvé přeběhl mráz po zádech.
Zkoušela jsem všechno. Noční světlo. Nechat dveře otevřené. Dokonce jsem tam sama chodila schválně, nahlas, abych jí ukázala, že se není čeho bát.
Jenže pokaždé, když jsem do komory vstoupila, měla jsem zvláštní pocit. Jakoby byl vzduch těžší. Studenější. A ticho… jiné. Ne prázdné. Čekající.
Jednoho odpoledne jsem se rozhodla uklidit. Všechny ty krabice, staré kabáty, zapomenuté věci. Dcera seděla v obýváku a sledovala mě s výrazem, jako bych šla někam, odkud se nevrátím.
„Prosím, nechoď tam,“ řekla.
Ignorovala jsem ji. Otevřela jsem dveře a rozsvítila. Žárovka slabě zablikala. Vzadu u stěny stála stará skříň. Nebyla naše. Nevěděla jsem, odkud se tam vzala, ale byla tam od nastěhování. Vždycky jsem ji brala jako součást domu.
Tentokrát jsem si všimla detailu, který mi dřív unikal.
Dveře skříně byly zevnitř poškrábané.
Dlouhé rýhy. Nehty. Zoufalé tahy, které někdo vedl opakovaně na stejném místě. A mezi nimi… zaschlé tmavé skvrny.
Ucouvla jsem.
V tu chvíli jsem uslyšela tichý zvuk. Ne z domu. Ze skříně.
Nádech.
Zadržovaný. Pomalý.
Dveře komory se za mnou tiše zavřely.
„Mami?“ ozval se dceřin hlas z druhé strany. „Prosím… nehýbej se. Když si myslí, že jsi sama, dívá se.“
Stála jsem jako přikovaná. Skříň přede mnou se nepatrně pohnula. Dřevo zapraskalo, jako by se někdo uvnitř opíral celou vahou.
„Vidíš ho?“ zeptala se dcera tiše.
„Koho?“ vydechla jsem.
„Toho pána,“ odpověděla. „Co tady zůstal. On nemá rád, když si ho někdo všimne.“
Skříň se znovu zachvěla. Tentokrát silněji.
A pak se ozvalo zaklepání. Zevnitř.
Jedno.
Druhé.
Pomalu jsem otevřela dveře komory a vyběhla ven. Dcera mě objala tak silně, až mě to bolelo. Zavřela jsem dveře a zamkla je. Ještě dlouho jsme slyšely škrábání.
Večer jsem volala majiteli domu. Řekl mi, že dům kdysi patřil muži, který „zmizel“. Že ho prý nikdy nenašli. Jen jeho oblečení. A jednu starou skříň, kterou nikdo nedokázal odnést.
Komoru jsme zapečetili. Skříň tam zůstala.
Dcera už se nebojí.
Protože ví, kde to je.
A já se bojím o to víc.
Protože někdy v noci slyším, jak se po domě šíří tiché kroky.
A zastaví se přesně tam, kde je komora.
Jako by někdo zkoušel, jestli už se zase může podívat ven.
