Článek
Tedy, aspoň v dětství. Nosily jsme stejné šaty, chodily spolu do školy, hrály si na princezny. Ale pak se něco změnilo. Byla jsem o tři roky mladší, takže jsem možná tehdy ještě spoustu věcí nechápala. Jen jsem cítila, že se mezi nás vkrádá něco nepojmenovatelného. Odtažitost. Zlost. Mlčení.
Začalo to v pubertě. Já pořád běhala za ní, chtěla jsem být jako ona. Jenže ona se mi čím dál víc vzdalovala. Kdykoli jsem přišla do jejího pokoje, rychle zavřela deník. Když jsem se jí ptala, jestli si spolu půjdeme sednout ven, jen se ušklíbla a řekla, ať si najdu kamarádky svého věku.
Táta mi tehdy říkal, že ji to přejde. „Má období,“ smál se. „A ty jsi teď zlatíčko rodiny,“ dodával a pohladil mě po vlasech. A pak jsem začala vnímat i něco dalšího – že se sestra často vyhýbá, když je táta doma. Že zamyká dveře. A že má v očích strach, který jsem si neuměla vysvětlit.
Roky ubíhaly a naše vztahy se nelepšily. Já šla na vysokou, ona se odstěhovala co nejdál a s rodinou mluvila jen minimálně. Mamka to občas komentovala slovy „víš, tvoje sestra byla vždycky komplikovaná“ a já tomu věřila. Přiznávám – občas jsem si říkala, že na mě asi žárlí. Měla jsem úspěšné studium, přítele, stabilní život. A ona? Práce na půl úvazku, žádný vztah, pořád v podnájmu.
Až mi jednou v sobotu zazvonil telefon. Volala ona. Hlas se jí třásl a já poprvé za dlouhé roky cítila, že mě potřebuje. Poprosila mě, jestli může přijet. Hned. Řekla jsem samozřejmě, ať jede.
Seděly jsme spolu v kuchyni. Dala jsem jí čaj. Mlčela dlouho. A pak z ní vypadlo: „Náš táta mi ubližoval. Ne fyzicky. Hůř. Dělal to v noci. Když jsi spala. Když mamka byla v práci.“
Myslela jsem, že se mi zastaví srdce.
Zírala jsem na ni a chtěla jsem křičet, že to není možné. Že mluví o stejném muži, který nás učil jezdit na kole, který nám stavěl domeček na stromě. Ale ona jen dál vyprávěla. Klidně. Studeně. „A když jsem to řekla mámě,“ dodala tiše, „řekla mi, že lžu. Že táta by nic takového nikdy neudělal.“
Plakala. Poprvé v životě přede mnou. A já? Já cítila něco, co neumím popsat. Bolest. Vinu. A neskutečný vztek.
Najednou mi začaly do sebe zapadat všechny kousky, které dřív nedávaly smysl. Proč zamykala dveře. Proč nikdy nechtěla být doma sama s ním. Proč mě odstrkovala. Možná mě chtěla chránit. Možná se bála, že by mi ublížil taky.
Ten večer jsme nemluvily o ničem jiném. A dlouho jsme obě nemohly usnout. Když pak odjela, bylo to jiné. Poprvé jsem cítila, že se mezi námi něco narovnalo. A taky, že je přede mnou dlouhá cesta – jak tuhle novou pravdu přijmout. Jak se vyrovnat s tím, co otec udělal. A jak přijmout, že jsem o tom léta nic netušila.
Dnes je to skoro rok. Táta už nežije. Zemřel na infarkt – a já si uvědomuju, že ho vlastně vůbec neznám. Možná jsem ho nikdy neznala. A moje sestra? Mluvíme spolu pravidelně. Občas i o tom, co bylo. Ale častěji o tom, co by jednou mohlo být. Že možná máme ještě šanci být sestry. Skutečně. Opravdově.
A já doufám, že ano.
