Článek
Starý, ale poctivý. Vůně dřeva, tichý dvorek, hromady vzpomínek. Přestěhovali jsme se tam loni v létě. Já, manžel a náš syn Tomáš.
Byla to romantika. Aspoň první měsíce.
Začalo to nenápadně. Drobné praskání stropů, občasné vrznutí, což jsme sváděli na stáří domu. Ale pak jsme si začali všímat, že se drobné otřesy objevují pravidelně – každou noc kolem třetí ráno. Předměty se lehce zachvěly, sklenice na stole cinkla, dveře zaskřípaly. Vždy jen na pár vteřin. A pokaždé, když jsme šli zkontrolovat dům, bylo všechno v pořádku.
Až na jednu věc.
Půda. Vždy zamčená, protože schodiště bylo příkré a chtěli jsme chránit malého.
Jednou v noci jsem ale zaslechla, že tam někdo chodí. Tiché kroky nad hlavou. Manžel mě uklidňoval – „dřevo, myši, stará střecha“. Ale já věděla, že to nejsou myši. Až když Tomáš začal mluvit ze spaní a opakoval: „Za dveřmi je pán, nechce mě pustit spát“, rozhodli jsme se půdu prozkoumat.
Vylezli jsme nahoru za dne. Zaprášená místnost, harampádí, staré truhly. Ale něco nesedělo. V rohu, za rozbitým zrcadlem, byly dveře.
Malé, úzké, s kovovou klikou. Nikdy jsme je tam neviděli. A nikdy nebyly na žádném plánu domu. Nešly otevřít. Zarezlé. Zazděné?
Manžel druhý den přinesl páčidlo. Dveře povolily až po několika pokusech. Za nimi byla jen úzká chodbička. Krátká. Na konci – další dveře. A za nimi?
Nic. Tedy, ne tak docela.
Byla tam místnost – malá, jako komora. Ale zdi byly popsány. Všude písmo. Staré, roztřesené písmo. Slova: „nezapomeň“, „nesmí ven“, „zamkni“. A uprostřed – dětská postýlka. Pokrytá prachem. A v ní… nic. Jen stará panenka.
Místnost působila, jako by někdo odešel včera. Ale podle vrstvy prachu musela být uzavřená desítky let.
Zavřeli jsme to. Zapečetili. Ne kvůli strachu – ale kvůli respektu. Nechceme vědět, co se tam kdysi stalo. Ale od té chvíle dům ztichl. Žádné chvění. Žádné kroky.
Jako by… se něco konečně uzavřelo.
