Článek
Pak mi diagnostikovali rakovinu prsu. A překvapená jsem byla. Hodně.
Nejdřív byl v šoku. Já taky. Brečeli jsme spolu na záchodě v nemocnici, držel mě za ruku, hladil mě po vlasech. Slíbil, že mě neopustí. Že spolu všechno zvládneme.
Jenže týden po první chemoterapii zmizel.
Doslova.
Zpráva: „Omlouvám se. Nezvládám to. Potřebuju být sám.“
A ticho.
Zavolala jsem jeho matce. Nevěděla. Zavolala jsem do práce – dal výpověď.
Nechal mě v nejhorší chvíli mého života.
A já… jsem se z toho musela zvednout sama.
Byly to kruté měsíce. Chemoterapie. Operace. Pád na dno, ze kterého jsem lezla nahoru den po dni. Pomohla mi sestra. Kamarádky. A hlavně ticho.
Ve tmě jsem si jednou večer řekla: „Přežiješ. A on se jednoho dne otočí. A ty už ho nebudeš potřebovat.“
Rok poté jsem byla v remisi. Vlasy mi dorůstaly. Pracovala jsem na poloviční úvazek. Už jsem se znovu usmívala – trochu jinak, ale přece.
A pak jsem ho viděla.
Stál před mou oblíbenou kavárnou. Vyhublý. Jiný.
„Ahoj,“ řekl.
A já cítila, jak se ve mně všechno sevřelo.
Posadili jsme se na lavičku.
„Měl jsem strach,“ řekl. „Z tebe. Z nemoci. Z toho, že to nezvládnu. A že tě zklamu.“
Zklamal mě.
Ale pak dodal:
„Odešel jsem. A rok jsem byl v léčebně. Pro úzkost a panické ataky. Nemohl jsem dýchat. Nešlo to.“
A vytáhl fotku. Dítě. Holčička. Asi roční.
„To je má dcera. Narodila se před půl rokem. S jinou ženou. Ale… odešel jsem i od nich. Protože jsem nebyl v pořádku.“
Zůstala jsem sedět v šoku.
Nečekala jsem návrat. A už vůbec ne takový. Ale nebyla jsem na něj naštvaná.
Jen… prázdná.
Řekl, že mě chtěl vidět. Že chtěl slyšet, že žiju.
A že teď konečně chápe, že mě opustil ne proto, že jsem byla slabá – ale proto, že byl slabý on.
Rozloučili jsme se. Bez slz. Jen pohledem.
Dnes už nejsem tou ženou, kterou opustil.
Jsem silnější. Sama. Ale ne osamělá.
A vím, že některé návraty nepřinášejí naději. Jen pochopení.
A to někdy stačí, abychom šli dál.
