Článek
Bílé šaty, kapela, dort se čtyřmi patry, usměvaví hosté a… prázdná židle u prvního stolu. Byla pro mou sestru. Nejbližší osobu, kterou jsem kdy měla. Ale nepřišla. A neřekla proč.
Celý den jsem si opakovala, že se určitě něco stalo. Že uvízla v dopravě, že jí třeba není dobře. Ale když večer začali svatebčané tančit a její místo zůstalo prázdné, věděla jsem, že tam nebude. A nejvíc bolelo, že mi nedala vědět. Ani zprávu. Ani slovo.
Sestra byla vždycky moje druhá polovina. Nemusely jsme mluvit a stejně jsme si rozuměly. Když naši procházeli krizí, držely jsme se za ruce v pokojíčku a šeptaly si pohádky. Ona starší, já mladší, a přesto to vždycky vypadalo, že spíš já chráním ji.
Když si našla přítele, byla jsem první, komu ho představila. Když jsem dostala první zlomené srdce, brečela se mnou. A přesto – když přišel můj den – zmizela.
Po svatbě jsem jí několikrát volala. Bez odezvy. Psala jsem, že mi chybí, že nechápu, že se bojím, že se zlobím. Nakonec jsem jen napsala: „Řekni mi, prosím, proč.“
Odpověď přišla za několik dní. Jedna věta.
„Nezlob se, ale nemohla jsem přijít.“
To bylo vše. Znovu jsem psala, znovu volala. Ticho. Moje čerstvé manželství začínalo a já se v noci budila s otázkami. Co jsem udělala? Co jsem přehlédla? Co jí ublížilo?
Až po půl roce se ozvala. Pozvala mě na kávu. Šla jsem. Nervózní, rozechvělá, s nadějí. Seděla už tam, nervózně míchala čaj a tvářila se, jako bychom se viděly naposledy včera. Ale něco v jejích očích bylo jiné. Těžší. Zavřené.
„Víš,“ začala, „já jsem si dlouho myslela, že jsem nad tím už. Že už mě to nepálí. Ale jak ses zasnoubila, něco se ve mně zlomilo.“
Nechápala jsem. Mlčela. A pak to řekla:
„Vždycky jsem ti všechno záviděla. Jak tě měli rodiče radši. Jak jsi byla ta hezká, ta oblíbená, ta úspěšná. Já se snažila, ale nikdy to nestačilo. A když jsem viděla, že se vdáváš, že jsi šťastná… nedokázala jsem se na to dívat. A nedokázala jsem ti to ani říct.“
Seděla jsem jako opařená. Nikdy jsem si toho nevšimla. Nikdy mi to nepřiznala. Myslela jsem, že nás pojí láska. Ale pod tím vším byl smutek. Závist. A výčitky.
Neobvinila jsem ji. Neplakala jsem. Jen jsem jí řekla, že mě to bolí. A že bych dala cokoli, kdyby mi to řekla dřív. Místo toho jsme si léta hrály na dokonalé sestry. A pod maskou se hromadilo ticho.
Dnes jsme v kontaktu. Opět. Pomalu, opatrně. Ale vím, že nic nebude jako dřív. Protože teprve teď opravdu víme, kdo ta druhá je. A že ani láska mezi sestrami není samozřejmost.
