Článek
Připadal mi jako sen. Choval se ke mně hezky, galantně, měl smysl pro humor a byl nesmírně citlivý. O jeho mamince mi říkal, že je „trochu složitá“, ale prý si na mě určitě zvykne. Byla jsem plná optimismu, těšila jsem se, jak ji okouzlím. Jenže nic takového se nestalo.
Pamatuju si náš první společný oběd. Podala mi ruku a rovnou poznamenala: „Jsi menší, než jsem čekala.“ Usmála jsem se. Chtěla jsem být milá, chápat, že to třeba myslí v žertu. Jenže čím víc času jsme spolu trávily, tím víc jsem si uvědomovala, že její poznámky nejsou jen neobratné. Byly zraňující. A záměrně.
Zpočátku jsem si říkala, že je to možná tím, že je na svého syna moc vázaná. Nebo že jí připomínám někoho, s kým měla špatný vztah. Cokoli. Hledala jsem důvody. Omlouvala ji. Říkala jsem si, že si mě jednou oblíbí.
Jenže místo toho přišlo podceňování, pomlouvání, drobné intriky. „Nevíš, jak se vaří svíčková? To je přece základ!“ řekla přede mnou Tomášově tetě. A pak si přisadila: „Ona je holt jiná generace, tyhle holky už ani neví, co je rodina.“ Vždycky to bylo pronesené s úsměvem, jakože v legraci. Ale bolelo to.
Nejhorší bylo, že Tomáš to neviděl. Nechtěl vidět. „Vždyť se snaží,“ říkal. „Je jen trochu nepřístupná.“ Když jsem mu vyčítala, že mě jeho máma pomlouvá před příbuznými nebo že mě nepozvala na rodinné oslavy, jen pokrčil rameny. „Ona je taková. Musíš si zvyknout.“
Zvykla jsem si. Na chlad. Na pocit, že kamkoli přijdu, někdo mě soudí. Na neustálý vnitřní boj o to, jestli jsem dost dobrá. Dlouho jsem si myslela, že je to závist. Že třeba žárlí na to, že má Tomáš někoho nového. Že mi závidí mládí, rodinu, kterou si s ním budujeme. Ale pravda byla jiná.
Jednoho dne jsem u ní doma omylem zahlédla dopis, který psala své sestřenici. Ležel na stole, nebyl poslaný. A přesto mi změnil život. Psala v něm o mně. O tom, že „ta holka nikdy nebude pro Tomáše dost dobrá“. Že se „vnucuju, ale on na to jednou přijde“. Že doufá, že „je to jen fáze a že si nakonec vezme někoho lepšího“.
Ten dopis jsem nikdy neukázala. Ale něco se ve mně zlomilo. Přestala jsem se snažit. Přestala jsem se obhajovat. Začala jsem chránit sebe. Ne kvůli pomstě. Kvůli klidu. Začala jsem odmítat pozvánky, které přicházely s povinností. Přestala jsem si brát k srdci její řeči. A Tomášovi jsem řekla jediné: „Budeš muset pochopit, že ne vždycky spolu budeme trávit všechny svátky. Kvůli ní nebudu nešťastná.“
Možná jsem se měla ozvat dřív. Možná jsem si neměla tolik nechat líbit. Ale někdy musíte projít dlouhou cestu, abyste pochopili, že některé lidi si láskou nezískáte. A že je v pořádku odejít od těch, kdo vás nikdy neměli rádi.
