Článek
Ne proto, že by to bylo zakázané, ale proto, že to bylo příliš těžké pojmenovat. Některé věci mezi sourozenci prostě zůstávají ve vzduchu. Všichni o nich vědí. Všichni je cítí. A nikdo je nevysloví.
Jsme tři. Vyrůstali jsme ve stejném bytě, se stejnými rodiči, se stejnými pravidly. A přesto měl každý z nás jinou roli. Já byla ta zodpovědná. Ta, co pomáhala, chápala, neodmlouvala. Bratr byl ten tichý, nenápadný, „bezproblémový“. A sestra… ta byla vidět. V dobrém i ve špatném.
Nikdy jsme si role nevybrali. Prostě se staly.
Už jako děti jsme věděli, kdo dostane víc pozornosti, když se něco stane. Kdo bude pochválený za maličkosti. Kdo si může dovolit selhat. A kdo ne. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale chovali jsme se podle toho.
Závist se u nás neprojevovala otevřeně. Neměli jsme velké hádky. Spíš drobné poznámky. Mlčení. Ironii. Odtažitost. Věty typu „to je jedno“ nebo „jak myslíš“, které ve skutečnosti znamenaly něco úplně jiného.
Pamatuji si jednu rodinnou oslavu, kdy sestra vyprávěla o svém úspěchu. Rodiče byli nadšení. Já se usmívala, tleskala, říkala, jak je skvělá. A zároveň jsem cítila něco, co jsem si nikdy nepřiznala. Smutek. Ne proto, že by byla úspěšná. Ale proto, že já jsem nikdy nebyla oslavovaná stejným způsobem. Ode mě se to čekalo.
Bratr seděl vedle mě a mlčel. Věděla jsem, že cítí něco podobného. Neřekli jsme si to. Stačil pohled.
Mezi sourozenci se některé věci neříkají, protože by narušily křehkou rovnováhu. Když by někdo nahlas přiznal křivdu, ostatní by se museli podívat pravdě do očí. A to bolí.
Když jsme dospěli, myslela jsem si, že se to ztratí. Že dětství zůstane za námi. Ale neřčené věci stárnou s vámi. Jen mění podobu.
Najednou jsme řešili péči o rodiče. Rozdělení času, peněz, zodpovědnosti. A staré role se okamžitě vrátily. Já se ujala organizace. Bratr pomáhal, ale držel se stranou. Sestra měla vždycky „něco důležitějšího“.
Nikdo nic nevyčítal. A právě to bylo nejvyčerpávající.
Jednou jsem to nevydržela a řekla jsem:
„Někdy mám pocit, že na mě všechno padá automaticky.“
Sestra se urazila. Bratr se odmlčel. Rodiče změnili téma. Věta visela ve vzduchu, ale nikdo ji nepřijal. A já pochopila, proč jsme tak dlouho mlčeli. Mlčení je jednodušší než přepisování rodinného scénáře.
Přesto nelituji, že jsem to řekla. Ne proto, že by se všechno změnilo. Ale proto, že jsem konečně pojmenovala něco, co mě tížilo roky.
Dnes spolu vycházíme slušně. Respektujeme se. Pomáháme si, když je potřeba. Ale některé rozhovory jsme nikdy nevedli. Ne proto, že bychom nemohli. Ale proto, že bychom museli přiznat věci, na které nejsme připraveni.
Mezi sourozenci totiž nejvíc bolí ne to, co si řekneme v hádce.
Ale to, co si celý život neřekneme vůbec.
A s čím se pak musíme naučit žít sami.
